Zdálo by se, že spravedlnost docílila úspěchu. "Vojáci Islámu", jak sami sebe nazvali brutální vrazi Lee vojáka Lee Rigbyho v Londýně, Michael Adebolajo a Michael Adebowale, byli odsouzeni k doživotnímu trestu odnětí svobody, respektive Michael Adebowale může požádat o propuštění po 45 letech. Byla by to jistě pozitivní zpráva, kdyby nebylo jistých okolností, které nabádají ke zdrženlivosti v projevech spokojenosti.
Soud, který rozhodoval o vině a hlavně o trestu se ocitl pod tlakem EU, která považuje za nelidské, odsoudit někoho na doživotí, bez možnosti podmínečného propuštění. Uředníci EU pravděpodovně považují za vrchol humanity jednání, kdy "vojáci Islámu" zavraždí na ulici plné lidí nevinného mladého muže a pak, jako by to bylo někde v divočině, snaží se mu uříznout hlavu. Titéž úředníci zřejmě považují za naprosto lidské, když někdo zavraždí a znásilní dítě, těhotnou ženu, či bezmocné starce. Ovšem je podle ních nehumánní, když se těchto monster společnost zbaví, pomocí doživotního vězení.
Soudce Nigel Sweeney tak musel čekat na vyjádření, zda může vynést doživotní rozsudek. Mezitím vydal prohlášení že se jednalo jednoznačně o vraždu s teroristickým pozadím. Samotný rozsudek pak zdůvodnil tak, že větší vina je na straně Adebolaja, který se přiznal k náklonnosti k teroristickým skupinám, zatímco jeho spolupachatel toto neučinil a proto zasloužil menší trest.
Pozoruhodný incident se stal chvíli před vynesením rozsudku, kdy vrazi křičeli známé heslo Allahu Akbar a označovali za lež že jsou radikálové. Ano, ano, vražda a následný pokus o uřezání hlavy vskutku není projevem radikalizmu.
Znovu dodávám, pro úplnost, že vrazi se prohlásili za vojáky Islámu, což dle jejích slov ospravedlňuje jejích činy.
Tolik tedy fakta. Jak se zdá, je možné být spokojen. Ale je to opravdu jen zdání. Už jsem zmínil EU a evropský soud pro lidská práva, který nesouhlasí s doživotním vězením bez možnosti předčasného propuštění. Takovéto vězení tento soud považuje za porušení lidských práv. A já zde chci naprosto jasně a bez obalu napsat, že z těchto úředníků je mi opravdu na zvracení. Tito lidé se umí vcítit do zoufalství a beznaděje brutálních vrahů, bezcitných bestií, které nemají slitování s nikým. Evropští úředníci ale jsou naprosto lhostejní k tomu, jak se cítí oběti těchto zrůd. Jak se cítí manželka, které zavraždili muže, jak se bude cítit dítě, které uvidí fotografie zakrvaveného otce. Taková je politika humanistů z EU a evropského soudu pro lidská práva.
Moji radost z odsouzení tedy kalí obava z budoucnosti. Všichni známe situaci v Evropě a ve Velké Británii. Islám roste a dnes vůbec nikdo nedokáže předpovědět, co bude za 5 či dokonce za 10 let. Kudy se bude Evropa ubírat, jaký bude civilizační vývoj. Kdo dnes zaručí, že jakýsi nástupce současného evropského soudu pro lidská práva neusoudí za pár let, že Adebolajo a Adebowale byli skutečnými vojáky a že je na ně třeba takto pohlížet? Že nedojde k jejích předčasnému propuštění, že nebudou prohlášení za hrdiny? Anebo že nenastane situace, jakou známe z Israele nedávné minulosti, kdy na nátlak světových mocností byl Israel donucen propustit z vězení teroristy a zabijáky? Jen jako ukázku dobré vůle?
Tyto obavy se někomu mohou jevit jako přehnané a paranoidní jenže, zkušenosti z vývoje na evropském kontinentu hovoří jinak. Pokud jakési unijní orgány a spolky budou mít právo zasahovat do procesu spravedlnosti v jednotlivých členských zemích, pokud budou mít právo zpochybňovat národní zákony a určovat soudcům co je dobré a co je proti lidským právům, dokud budou práva vrahů a nelidských monster řazena nad právo obětí a slušných občanů, do té doby nebudeme moci prožívat pocit naprostého uspokojení nad rozsudky jako ten z Londýna. A to je hodně špatné.
