Komplexní zdravotní péče v USA

Tak to na mne přišlo. Podruhé ale tentokrát to už nebyla žádná legrace. Protože jsem se rozhodl pro život v hříchu, tedy obžérství a podobně, dostalo se mi kopance zhůry v podobě srdečního infarktu a s ním spojeným pobytem v nemocnici.

Naštěstí nemohu srovnávat situaci zde, se stavem u Vás, ovšem při představě konstantní všeobecné nasranosti obyvatelstva si myslím, že stát se mi to v Česku, asi by mi moc do smíchu nebylo. No jo, řeknete si, taky co je na infarktu k smíchu. Moc toho není, pravda, ale já se přesto zasmál. Či lépe vyjádřeno pobavil.

Po řadě vyšetření, která proběhla naprosto automaticky, bez jakýchkoliv urgencí z mé strany, bylo rozhodnuto, že bude nezbytný chirurgický zákrok. Do třísla se zavede drát, táhne se k srdci a tam se provede potřebný úkon. Tolik ve zkratce, protože onen zákrok není podstatou mého blogu. Před tím je ovšem nutno pacienta oholit. I přišla ke mně sestřička dala mi strojek a že se mám tam dole oholit. Neochotně jsem se začal šmidlat a když se asi za půl hodiny vrátila, zavrčel jsem že holení se mi nelíbí ani u žen, už vůbec ne u mně a že nevím jestli to stačí. Odpověděla s úsměvem že se podívá. Vyhrnula mi noční košíli a rukou přejela po mých, řekněme, intimních místech. Na čele mi vystoupily kapičky potu. To jsem ovšem netušil co bude dále. Hmm, ještě to chce více, řekla a do jedné ruky vzala strojek, do druhé uchopila podobně jako řadící páku mého... však víte co, a začala s holením.  To už nebyly kapičky potu, ale celé potoky. V jednu chvíli se podivala nahoru a ptá se proč se potím. Jenže než jsem se zmohl na odpověď, poznala jistou změnu v rozměrech toho co drží v ruce a jen špitla ...a joo.. a poračovala dále.Naštěstí to trvalo poměrně krátce a tak následovalo už jen odfouknutí přebývajících chloupků a její spokojená slova že teď je to v pořádku. Ješte před odchodem mne naprosto dorazila, když se otočila, ukázala tam dolů a řekla, neboj, než tě odvezou na sál, klesne.

Nevím jestli ona sestřička takto postupuje běžně, pokud ale ano, je to anděl. Je pravda že pár vteřin mi bylo pořádně ouzko, nicméně, její reakce a hlavně ta v okamžiku, kdy musela pochopit že dělá cosi co by dělat neměla, tak tato reakce byla kouzelná a pro pacienta jako já hodně povzbuzující.

S tím souvisí jiný postřeh. Veškerý personál se choval neskutečně přátelsky a vstřícně. Ne, nechci tady dělat reklamu Americe. Vím moc dobře, že lékaři v Česku jsou na vysoké úrovni, stejně jako sestřičky a že jím patří obdiv pacientů. Co ale také vím je, že ještě není tak moc běžné se na pacienta smát. A úsměv, to je co ve zdejších nemocnicích vidíte všude. Je například naprosto samozřejmé, že sestra, lékař či zřízenec příjde a před nebo po zákroku si k vám sedne na postel a věnuje vám několik minut hovoru mimo téma nemoci. A ono to pomáhá.

Přežil jsem a tak můžu psát dále. K radosti jedněch, a zlosti druhých. Pokud jsou mezi mými čtenáři zdravotníci, prosím zamyslete se. My pacienti, my jsme lidé jako vy. A pacientem se můžete stát i vy. Ten úsměv nic nestojí a tomu druhému hodně uleví.