Ze všech stran tato slova slyšíte. Rasista, nacista, xenofob. Jsou magickým zaklínadlem. Skoro jako tajemné voodoo slouží různým skupinkám, podzemním organizacím, ale i vládním zmocněncům k tomu, aby šírila strach, obavy a nechuť cokoliv říct, nedejbože pak udělat.
Kdo jsou ti, kteří nemohou usnout bez toho, aby alespoň jednou denně neplivli svou dávku jedu do tváři občanstva? Co sledují. Jsou to prakticky dvě skupiny. Jedněm jde o moc a prospěch. Samozřejmě. Už dávno neplatí, že za vším nutno hledat ženu, ale že za vším nutno hledat peníze. A práva menšin, to je v dnešním světě hodně ceněná komodita. Zatím se s ní sice nedá obchodovat na burze, ale co není může být. Je hodně moderní a cool dělat něco pro ty chudáky, kterým každý ubližuje. Tedy pardon, dělat. Proč dělat? Stačí o tom hodně a hlasitě mluvit a vlády samy budou sypat dukátky do naších kasiček. Velice dobrý byznys. Alespoň do chvíle, než nás začnou nutit, jít se mezi ty chudáky podívat. To je pak nutno nasadit zpátečku.
Druhá skupina jsou takoví romantičtí blázni. A mezi ně zapadají i ti, kteří nikdy nic nedokázali, jejích žívoty jsou prázdné a nudné a oni by se strašně moc rádi zviditelnili. A tak pořádají demonstrace, házejí kameny, zapalují auta, kříčí proti globalizaci a o tom že planeta se otepluje a že teplá planeta je proti tomu a támtomu. No a hlavně kříčí o menšínách o tom že je nutné jím pomáhat a nepřipadá v úvahu jakákoliv kritika, byť by byla sebepravdivější.
Dodnes si pamatuju na týdny před mou emigrací. Tehdy byly populární památníčky. To byla taková knížečka, kam jsme si jako děti nechávali psát od kamarádu a příbuzných různá moudra. Já jeden takový památníček měl a z nějaké nostalgie jsem obcházel blízké aby mi tam cosi napsali. V 18. letech.. Chápejte, vůbec jsem netušil, jestli se někdy ještě do Československa podívám. Sestřenice mi tam tehdy napsala:
Přítel dobrý, jenž tě v srdci chová,
nezná krásná lichotivá slova,
pravdu poví, třeba drsně zněla,
pravdu příjme, třeba zabolela.
Nevím kdo je autorem těchto veršů, ale já se jími snažím řídit celý život. Nebudu někomu říkat lichotky, jen proto že je na to zvyklý a nemůže pochopit že pravda je mnohem lepší. Nebudu říkat, že něco není pravdy, když se denně přesvědčuju, že to pravda je.
A to se plně týká nejen vztahů mezi blízkými lidmi ale i, a možná hlavně, mezi majoritou a minoritou ve společnosti. Já vím že bych si zasloužil poklepání na rameno a úsměvy od představitelů romských organizací. Ale promiňte mi opět upřímnost, já vam na úsměvy a pochvaly kašlu.
Pro mne nejste důležití vy, kdo pořád melete pantem a nic pro své lidi neděláte. Pro mně jsou důležitější tito lidé. Protože je znám a cosi o nich vím. O vás nevím nic, ani odkud jste vylezli a co máte za lubem. Ale vlastně to vím. Zase jenom prospěch.
Klidně si mne nazývejte rasistou a se mnou každého kdo se nebojí vaší ukřičenosti. Já radějí zajdu, až přijedu do Česka, do Přívozu anebo do Svinova a podívám se, jaké jsou výsledky vaší práce. Co děláte za státní peníze pro své lidi. Jak moc jím pomáháte.
Ne. Já nejsem rasista a ani Češi nejsou rasisti. Není rasistou ten, kdo chce hledat řešení problému. A ten problém existuje. A sílí a roste. Naopak, rasisti jsou ti, kdo tyto problémy maskují a vědomě vyvolávají další.
Pro mne je každý člověk přítelem. Ke všem takto přistupuju a nemám problém podat pomocnou ruku komukoliv. Jako přítel každému říkám co si myslím, i když je to snad bolestivé. Kdybych příteli neříkal pravdu, nebyl bych přítelem.
