Neumím si představit nikoho, kdo by tomu byl ochoten uvěřit. Státní zástupkyně Lenka Bradáčová, které někteří eufemisticky říkají Cattani v sukni, se snaží působit coby čistička všeho neřádstva v politické, potažmo veřejné správě. Jenže k tomu, aby bylo lze takovémuto působení uvěřit, by musel člověk být přesvědčen, že vše je dílem jednotlivců, či malých skupinech, malinkých chobotniček.
Bohužel, politickou scénu v České republice ovládá jedna velká přerostlá chobotnice, která navíc nemá jen jednou provždy daný počet chapadel, ale tato chapadla se množí podle toho, jak stále více a více prorůstá do všech oblastí veřejného života.
Nezasvěcený, či naivní pozorovatel opravdu může na chvíli propadnout pocitu, že to vše je dílem vzájemně provázaných skupinek jednotlivců, kteří si jen tak z nudy hrabou do vlastních kapes. Pokud ovšem pohlédnete na politické dění v zemi, pohledem od roku 1990, dojdete k závěru, že se nejedná o malé skupinky, ale o systémové obsazování veřejného života molochem, který v zárodku dusí všechny náznaky změn.
Po událostech v listopadu 89, společnost očekávala zásadní změny, které by Československo, poté Českou republiku, dostaly na výsluní evropského, lépe však světového dění. Takovéto sliby a náznaky presentovali náhle se objevené postavy a figurky, z nichž každá měla ten jediný správný recept na spokojenost a prosperitu. Vznikaly nové politické strany, každá z nich slibovala jen to nejlepší a postupem let, se tyto strany a politická uskupení začaly mísit a promichávat do té podoby, že dnes už vlastně není možné snadno zjistit, kdo stal u zrodu toho, či onoho. Každý byl všude. Bedlivým zkoumáním zjistíte, že k nejčastějším změnám docházelo ve chvílích, kdy jedna strana měla problémy a stávala se nedůvěryhodnou. V tomto okamžiku se založila druhá, s naprosto stejným programem, jako tak předchozí, jen s poněkud bizarnějším názvem. Důležité však je, že všechny tyto strany ovládali titéž lidé, v minulosti spříznění ať už minulostí předlistopadovou, tedy bolševickou anebo polistopadovou, to znamená pseudo pravicově levicovou.
Ano, od roku 1989 nevznikla v zemi žádná strana, která by byla skutečnou pravici, ovšem naopak, není ani jediný politický subjekt, který by zastával levicové hodnoty. Všichni jsou jen napůl, mezi a uprostřed.
A to je právě prostředí, kde se mafiánským chobotnicím daří nejlépe. Zemi prakticky ovládá skvěle organizovaná skupina politiků, lobbistů a jejích příručích. kteří manipulují a posouvají dění tak, jak to pro ně je nejlepší a nejvýhodnější. V pravý čas předhodí veřejnosti jakousi oběť, aby bylo vidět, že se něco děje a současně vyzvednou kohosi, kdo se na krátký čas stane hrdinou. Dav se uklidní, dav se napapá a je na okamžik pokoj. Nejčastěji se takovéto akcičky dějí před volbama. Rozhodně ale nikdy nedocházi ke zpochybnění či ohrožení vlastních pozic a pozic těch, které potřebujeme. Takže pánové jako Kalousek, pro tuto chvíli zůstávají v klidu. Sice se pod nimi židlička povážlivě houpá ale poslouchají, takže se ještě budou hodit. Nakonec, v nejhorším případě je možno vše hodit na jejích hlavy.
To co píšu není žádná konspirační teorie, jedná se o ryze kriminální a zločinné spiknutí různých lobbistických skupin, které za pomocí politiků ovládají veškeré dění v zemi.
Případ Dalík rozhodně není neočekávaným případem. A nepřekvapuje. Bude zajímavé sledovat, jakým způsobem půjde další vývoj, ovšem není možné zapomínat i na další kauzy, které jakoby upadají do zapomění. Open card, tunel Blanka, letouny CASA a paní Parkanová, kde je najednou ticho jako v kostele. Zvládne i tyto kauzy paní hrdinka Bradáčová Cattani, nebo se objeví někdo další, stejně odvážný a nekompromisní?
