Není žádným tajemstvím, že nálada veřejnosti ve vztahu k emigraci, tedy k osobám, které opustily republiku, je, řekněme zajímavě nejednoznačná.
Je možno se ale tomuto úkazu divit? Mnozí z bývalých spoluobčanů zvolili, anebo byli k tomu donuceni, odchod ze země. Důvody byly různé. Od ekonomických, kdy ti, kteří tušili, že bolševický režim je brzdí v jejích rozletu,odcházeli za vidinou sladkého života v kapitalistické cizině až po ryze politické, kdy si pomocí emigrace zachraňovali holé životy anebo alespoň zdraví.
Ovšem ty miliony dalších, byly nuceny zůstat a vypořádat se s životem, plným bezpráví a každodenní šedivosti. Byli nuceni žít a vydělávat, aby zajistili budoucnost svou a svých dětí a museli tak činit u vědomí, že každá, byť sebemenší vzpoura proti vrchnosti, může mít fatální následky.
Události roku 1989, umožnily návrat těm, kteří předtím republiku opustili a jak už je u nás zvykem a jak je to v nás snad geneticky zakodováno, každý z oněch navrátilců byl a je najednou z boží vůle králem. Všude byl, všechno viděl, na vše má dostatek peněz a hlavně, všemu rozumí nejlépe. A nebyli by to snad ani Češi aby se nesnažili poučovat a přesvědčovat, že takhle se to dělat nemá a tak podobně. Averze, která brzo vůči nám emigrantům vznikla, má logický původ.
My jsme se nemuseli každý den hrbit a nechat se ponižovat...
My jsme nemuseli trpět, jak naše děti nemohou studovat to k čemu mají vlohy...
My jsme nemuseli dělat práci kterou jsme nenáviděli...
My jsme mohli cestovat kdykoliv a kamkoliv...
A teď když je po všem, najednou jsme tady, generálové po bitvě, kteří křičí a urážejí a nic jím není po chuti...
Takto uvažuje velké množství obyvatel a uvažuje správně. Protože, ono je hrozně snadné pohrdat těmi kteří , mnohdy donuceni okolnostmi vstoupili do řad KSČ,SČSP a podobně. Je velice jednoduché pro člověka odtamtud plivnout na ty kteří nevydrželi nátlak a podepsali spolupráci s STB. Je to tak moc jednoduché, že si onen pan chytrý neuvědomí, že ony seznamy, jsou plné zoufalých osudů ale skutečné viníky v ních nenajdete. Ti sedí ve správních radách a pracují jako poradci vlivných, vysoce postavených osob.
Jaká je tedy naše, emigrantská míra zodpovědnosti k naší zemi ? A jak jí můžeme co nejlépe pomoci? Rozhodně né tím že budeme urážet a spílat a ponižovat. To dělali komunisti. Myslím si , že my, kteří jsme odešli bychom měli především trpělivě vysvětlovat. Protože osvěta je to co schází nejvíce. Měli bychom nak konkrétních případech ukazovat, že cesta, po které politici vedou náš národ, je cestou do velikých problémů. A měli bychom se vyvarovat nekonečného ječení, že existují jakési seznamy spolupracovníků STB a že ten či onen v ních figuruje. Dokud totiž nebudou k dispozici seznamy těch, kteří tyto zločiny řídili, jsou seznamy těch , kteří podepsali spolupráci k ničemu. Mnohdy šlo totiž jen o podpis bez dalších kroků.
Hlavně bychom si ale všichni, bez rozdílu měli uvědomit hlavní fakt...
To že jsme odešli, a že žijeme v Německu, Švédsku, Austrálii či v USA, z nás nedělá lepší lidi. Možná jsme něčeho dosáhli, okusili jsme svobodu ale to je vše. Přejme tedy tu svobodu i svým bývalým spoluobčanům a přejme jím, ať dosáhnou toho co si myslíme, že jsme nejlepšího dosáhli my.
