Nikdy, za celá léta co píšu blog, v lidovkách nebo tady, nikdy jsem nenapsal nic, o čem bych nebyl vnitřně přesvědčen. Proto je pro mne velkou tragedií, že musím konstatovat tato tvrdá slova.
Vždy jsem .odmítal a odmítam a i nadále budu odmítat povrchní hodnocení různých blogerů, kteří Českou republiku a její obyvatelé zahrnuhí opovržením. Přesto musím přiznat, že situace v zemi se nezměnila, nemění a jak to tak vypadá, neexistuje vůle k jakékoliv změně v blízké budoucnosti. Z četby a hlavně z osobních rozhovorů vidím, že obyvatelstvo upadá do jakési letargie, podobné té, kterou bylo možno vidět v letech před údajným pádem komunismu.
Píšu schválně údajným, protože v praxi k žádnému pádu nedošlo, stejně jako žádný komunismus prakticky neexistoval. Každý, kdo se hlouběji zabývá historii a hlavně kdo sleduje politický vývoj ví, že režim který v Československu a v okolních zemích byl nastolen, neměl s komunismem nic společného. Tento termín byl zneužit bandou zločinců, kteří v honbě za mocí a majetkem, neváhali krást, podvádět a hlavně vyvražďovat systematicky všechny, kdo byť jen naznačili nesouhlas.
Po roce 1989 se zdálo a všichni byli o tom hromadně přesvědčováni, že období zla skončilo a že přichází časy blahobytu. Jak se ale všichni můžeme přesvědčit na vlastní oči, žádný blahobyt se nekoná, občané jsou ponechani na milost a nemilost hordám rádoby podnikatelů, kteří přelívají své nakradené peníze ze strany na stranu a to hlavně tak aby na ně nikdo nemohl. Nemusí se bát. Politická reprezentace nemá nejmenší snahu, odkrýt a potrestat ty, kteří republiku rozkrádají a vedou do propasti. Politická reprezentace sama naopak má zájem, aby vše zůstalo tak jak je, protože jím ze strany takovýchto podvodných subjektů přicházejí nemalé zisky. Kdokoliv se ozve, je umlčen a dokonce i potrestán, jako se stalo nedávno, kdy manželka Ivana Langera odsoudila do vězení člověka, který plakáty s politiky upravil stylem, jaký se pravdě blíží více, nežli to co tam bylo původně napsáno. Pokud je něco takového možné, pak nemohu věřit, že Česká republika kráčí směrem ku svobodě.
Všechno je naopak. Lidem je předhozena přímá volba presidenta, v evidentní snaze zavřít jím ústa. Kandidáti jsou fackou a výsměchem. Starý a unavený kníže, bývalý komunista, politik který nikdy svými názory nevyčníval z davu a nakonec Japonec, jako třešnična na poněkud zkaženém dortu. To je momentální profil země, která si stále myslí, že vše je v pořádku a jak má být. Alespoň tak se to jeví, když občané nejednají občansky a neptají se těch, které volili na jejích práci a nevolají je k zodpovědnosti. Všelidový názor je rozptýlen mezi žabomyší války o tom, jestli Havel byl dobrý nebo špatný, jestli Klaus je dobrý nebo špatný a jestli Iveta Bartošová je opilá nebo ne.
Co bude dál? Česká republika je plně v rukách těch, které kdysi údajně vyhodila. Bývalí kormidelníci totalitního režimu jsou u kormidla i nadále a nic nenasvědčuje tomu, že by je někdo od něj odsunul. Vládu nadále tvoří dinosauři. Zastupitelé jsou neprůhledné osoby, často rychlokvašky, jejichž jedinou kvalitou je, být v pravý čas tam, kde dávají tu správnou stranickou průkazdu.
Co tedy bude dál? Nic dobrého, protože stále roste počet těch, kteří razí heslo " komunisti vraťte se, vše odpuštěno".
