Svoboda těla, vězení ducha

V digitálním světě trávíme čím dál více času. Až by se dalo tvrdit, že pomalu pohlcuje našeho ducha. Nepůsobí na vás spolucestující v metru se zraky zabořenými do displayů chytrých telefonů jako těla bez duše?

„Světové dějiny jsou pokrokem v uvědomování si svobody,“ tvrdil německý filozof Hegel. Podle něj historie našeho pokolení putuje k tomu, že lidstvo ve své mysli projektuje představu svobody stále svobodnější a pak ji i realizuje. Ve své Filosofii dějin to demonstruje na přerodu od myšlení v antickém Řecku až po Velkou francouzskou revoluci. Tak mě napadlo, jak by Hegel se svým pojetím dějin uspěl dnes. Směřuje náš duch ke stále větší svobodě? Jestli ano, tak tomu současná doba digitalizace moc nenasvědčuje. 

V 21. století máme svobodu, jakou jsme doposud nikdy nezakusili. Ale spíše svobodu těla než duše. Otroctví a nevolnictví už bylo formálně po celém světě zrušeno; digitální doba nám navíc umožňuje další do té doby nemyslitelné možnosti. Kromě toho, že mnozí z nás už kvůli práci ani nemusí opouštět domovy, jiným je dokonce umožněno pracovat z jakéhokoliv kouta světa. Mnozí ekonomové a vizionáři k tomu všemu předpovídají, že nevyhnutelná robotizace velké části z nás přinese úplné oproštění od práce. 

Co se však týče našeho ducha, ten je nyní zotročován digitálním světem. Otroci na jižanských bavlníkových plantážích sice museli vykonávat náročnou práci, trávit život v nesvobodě a snášet ještě k tomu rány bičem, ale duševní prostor byl jenom jejich. Zato náš duch je každou chvíli přítomen ve světě, který vlastně neexistuje a který funguje docela jinak než ten náš. Lidé, se kterými se v něm potkáváme a směřujeme k nim své emoce, jsou jen deriváty skutečných osob. Valná většina z nás se do digitálního vězení uchyluje nedobrovolně z pouhého návyku; tuto nesvobodu si samozřejmě moc neuvědomujeme. Byť nás zrovna telefon nevyrušuje notifikacemi, i přesto nervózně rozsvěcíme jeho display nebo se alespoň úzkostlivě snažíme mít ho neustále po ruce. 

Nejhorším je na tom samozřejmě prostředí sociálních médií. Jejich algoritmy kolem nás vytváří vězení, které se jako vězení vůbec netváří, protože je v něm dobře vlivem panující názorové totality, která nám lichotí. Nabízený obsah je v souladu s retrospektivou našeho pohybu v digitálním světě; utvrzuje nás v našich názorech a předsudkách a dává nám pocit, že tomu rozumíme nejlépe, protože s námi souhlasí i internet. Jsme schopni uvěřit i tomu, co není pravda, za předpokladu, že to konvenuje s našimi názory. Toto ale není způsob, jak by se mělo s informacemi pracovat v 21. století; tento způsob spěje k úpadku a nikoliv pokroku. 

Tělo bez duše

Zpět k té robotizaci. Klíčové pro naši cenu na trhu práce v budoucnosti bude to, čím jsme od strojů nenahraditelní; tedy nikoliv v rozumném uvažování. Co jsme schopni logicky odvodit, vypočítat a namemorovat lze naučit i stroje. Na tom, co je rozumné a logické (2+2=4), bychom se měli shodnout všichni a naučí se to i stroj. Ten je schopný nás nahradit v nutnostech rozvažování, které má každý rozumně uvažující člověk, ale nikoliv v nahodilostech. 

Stroj je nějak naprogramovaný a očekává se od něj, že nebude jednat nahodile – postrádá totiž lidský faktor, který by mnozí zaměstnavatelé nejraději eliminovali. Špatná nálada může náš pracovní výkon negativně ovlivnit, zatímco dobrá může mít vliv na to, že práci provedeme zase mnohem lépe; když nás práce baví, tak podle toho i vypadá ovoce naší snahy – robot se neptá, zda ho to baví, prostě to dělá, jak je naučený. 

Rozumná řešení jsou taková řešení situací, na kterých se všichni shodneme. Co je rozumné, to nelze zpochybnit. To, čím se od robotů lišíme, je duše, víra, emoce a intuice. Když cestou domů volíme mezi kratší a delší cestou, tou kratší se nevydáme jen proto, že nám intuice říká, že bychom neměli; podobně neuzavřeme supervýhodný obchod, protože se nám nebude zdát člověk, který nám ho nabízí. To nejsou volby založené na rozumu, ale na intuici. 

Je děsivé, že to, před čím varoval už Karel Čapek, je pro mnohé směrem, kam by se měla budoucnost ubírat – jako by se science fiction nestala pouhou zábavou pro únik z reality, nýbrž vzorem pro realitu budoucí. Máme obavy z budoucnosti (když za mnohé z nás budou pracovat roboti, čím se budeme živit?), ale zároveň se tyto obavy snažíme (nepřímo) naplnit, jako by to bylo nevyhnutelné. Máme strach z robotizace, ale vymýšlíme stále nové stroje pro usnadnění práce a zpříjemnění volného času. Pokrok je jistě důležitý a nezastavitelný, ale technická revoluce moderní doby – jejímž myšlenkovým rezultátem je i Hegelův pompézní filozofický systém – a především její vyústění v 2. světovou válku ukázaly, jakých hrůz je schopen chladný a odosobněný vědecký svět, kdy lidé začali přemýšlet pouze na základě rozumu a nikoliv emocí. 

Musíme tedy rozvíjet to, v čem jsme jiní, v čem se lišíme, v čem jsme nenahraditelní a k tomu je třeba osvobodit svého ducha a mít otevřenou mysl; vytvořit z digitálního vězení nikoliv nástroj degenerace, ale pokroku. Tělo bez duše nás totiž řadí mezi roboty. Budoucnost proto vidím ve stavu, kdy duch dostane přednost před materií. Digitalizace a robotizace znamenají pokrok a společně s pokrokem by se měl vyvíjet i člověk, aby tomu, co sám stvořil, dovedl konkurovat.