Osobní strážci - film, na který jsme čekali

Publicista a příležitostný dramatik Vladimír Kroupa dnes podrobil analýze zoufalý výkon ochranky prezidenta Zemana, jež nedokázala včas zareagovat na letící tomaty. Neuvedl však, že incident inspiroval filmové tvůrce k vrcholnému počinu české kinematografie polistopadové doby. 

Film má být jakýmsi nahlédnutím do života vrcholné politky, jejích intrik, špíny, ale i nebezpečí a obětavosti, ideálů i sobecké vypočítavosti. Bude reflexí jak vývoje české polistopadové společnosti a její politické garnitury, tak intimní sondou do života jejích představitelů, kteří i přes všechnu záři reflektorů zůstávají především lidmi (tento motiv vkusně podtrhuje ústřední song "Taky jsem se narodil bos", který pro film nově nazpíval Petr Janda, laureát Zlaté Osy). Snímek se však dotkne i základních otázek lidské existence, a bude tak i k zamyšlení.

Režie se ujal zkušený Vít Olmer, který do hlavních rolí prezidenta Zemana a jeho ženy Ivanky obsadil osvědčené koně svojí stáje, Jiřího Krampola a Simonu Chytrovou. Jeho volba je víc než pochopitelná - Krampol díky svým kontaktům ve vrcholné politice a spolupráci s Jiřím Paroubkem dokáže ztvárnit přesvědčivě vysokého ústavního činitele a navíc se coby Český Belmondo nemusí nechat v náročných scénách zastupovat kaskadérem, Chytrová zase díky svému kultivovanému projevu, jak jej známe z obdobných sociálních dramat Playgirls I a Playgirls II, naplňuje jemnější psychologické ambice filmu.

Hlavní dějová linie vypráví o střetu dvou světů. Na jedné straně stárnoucí prezident, mediálně sice možná ne tak šikovný, ale ve své podstatě orientovaný na člověka, na straně druhé dravá nově nastupující generace hipsterských liberálů, kteří se snaží pomocí jakýchkoli prostředků zaujmout vůdčí pozici ve společnosti a obliba lidového Zemana/Krampola je jim samozřejmě proti srsti. V povedeném trojlístku, který se rozhodne naplánovat atentát na státníka, pozná divák představitele pražské kavárny Ondřeje Kobzu, brněnské herny Matěje Hollana, neobdělané a nevyklučené části naší republiky pak reprezentuje lesů pán Mustaš Stropnický (jejich řepy dodají filmu neotřelou funky atmosféru a zbývá jen dodat, že zatímco Kobza a Stropnický si vystřihli sami sebe, Holana hraje Kazan).

Divák nahlédne pod pokličku rozličných kuchyní a jednou z nich bude i drsné, ale přátelské prostředí prezidentské ochranky. Zde nás zaujme a často přivede k slzám (smíchu) hlavně komická dvojice pistolníků a nerozlučných kamarádů Kafrana a Buchara, kteří jsou kluky z týmu přezdíváni jako Malej a Velkej a mezi ochranku se dostali v rámci prezidentova programu na zaměstnávání osob s lehčí formou postižení. Roli dobráckého hromdopolice Buchara svěřil Olmer odvážně, ale promyšleně vycházející příležitostné hvězdě středoevropské komparsové scény Vladimíru Kroupovi, na nějž se snad nemusíme bát říci, že je i scénáristou filmu a svým debutem si splnil svůj dávný sen. Nad obsazením piknického Kafrana doposud probíhá diskuse mezi režisérem Olmerem a producentem snímku Františkem Čubou, proslýchá se, že ve hře jsou dvě jména - jednak Martin Faltýn a jednak Roman Skamene.

Jak však prozrazuje scénář, do nějž mi bylo umožněno nahlédnout, Olmerovo vyzrálé mistrovství se pak projeví právě na tom, když zrovna tyto dvě komické postavičky nečekaně využije k rozehrání hlubších psychologických tónů filmu, čímž diváka zasáhne zcela nepřipraveného a proto otevřeného tomu nejsilnějšímu emočnímu prožitku. Mám na mysli tu scénu, kdy po neúspěšném atentátu na prezidenta Zemana odnáší v náručí z místa činu Buchar svého těžce raněného malého přítele Kafrana stranou, pod starý dub, a ujišťuje jej o svém přátelství.

Tu si však všimne, že Kafranova rána zeje narušenými obvody. Ukazuje se, že zdánlivě nešikovný a nenápadný mužík je ve skutečnosti android, vyslaný z budoucnosti, aby chránil prezidenta a zabránil puči. Film tak zcela bez obalu otevírá zásadní otázku dneška, jíž je schopnost umělé inteligence prožívat emoce a navázat plnohodnotný vztah s člověkem. Olmer tak vytíná políček všem dnešním technofobům a na otázku soužití člověka a stroje odpovídá jednoznačně: Ne proti sobě, ale spolu!

Ale neprozrazujme příliš. Divák si udělá na snímek jistě rád názor sám. Já za sebe však nepochybuji, že snímek Osobní strážci se řemeslným uměním i obsahovou hloubkou minimálně vyrovná nejvýraznějším počinům současné české tvorby, jako jsou například Menzelovi Donšajni nebo Svatá čtveřice Jana Hřebejka. I neobvyklé autorství soundtracku - hudby k filmu se ujal dnes už nestárnoucí Jan Rejžek - dává tušit, že se nemusíme obávat žádného starého kýče.

Za mě rozhodně 9/10 (jeden bodík celkovému skóre nijak neuškodí a navíc musím při všech sympatiích k filmu i obdivu k jeho tvůrcům objektivně uznat, že na čtyřhodinovou stopáž bez přestávky a v uzamčeném premiérovém sále nebude český divák s litrovkou coly ještě připraven.)