Toto hanlivé slovo vám zůstane přišito k vašemu jménu navěky, stačí jen malá chyba. Odpouštět snad dokázal Ježíš, ale ne mnozí křesťané, o nevěřících nemluvě, protože mají dvě možnosti, odpustit a nebo ne. Mnohdy nevěřící je vstřícnější.
Když jsem byl malý, ukradl jsem z peněženky tři koruny na autobus, na výlet s kámošem. Nikdo už si to naštěstí nepamatuje, jen já. Upřímnost nade vše, za tři koruny mě nikdo nezavře. Navíc je to promlčeno. Ty občasné nevracené drobné půjčky se zvrhnou ve velké dluhy s výmluvou, že věřitelé nám prostě pomohou ve finanční tísni. Kdo ví, jaká byla a je příčina chudoby a finanční tísně. O tom, kdo za to může, je tu probíráno denně a několikrát ročně na demonstraci s různými transparenty o smrti z hladu. Je to probíráno nejen tady v blogu, v denním tisku, v televizi, rozhlase, ..., v hospodě, v dopravních prostředcích. V letadle do Tokia.
Za všechno samozřejmě může vláda, to je jisté. Hlavně ta dnešní, co ta si dovoluje vůči obyčejným lidem, jako jsem já, soused, vzdálený soused a soused, kterého neznám. Za všechno mohou ti zkorumpovaní zloději, co nemyslí na nás, co se nemohou nijak bránit. A jedna paní, co si nedá říct a jede na zájezd s důchodci pro předražené hrnce. Můžu jí to opakovat denně, že nalítla už jednou. A tak se vše promění v rozhovor, koho že to vlastně volil?
"Na můj dům jsem si poctivě vydělal, dřel jsem na něj celý život."
No vlastně jsem si vzpomněl, jak jsem mu pomáhal a žádný dům nemám. Bydlím v podnájmu. Nedávno jsem s ním mluvil na ulici, v ruce hůlku a mířil do hospody, jako celá léta. Pozval mě na jedno plzeňský. Proč ne, i po letech odměna zahřeje. Tedy odměn bylo také už dost, v podobě několika piv a rumů.
Vzpomínal jsem, jak jsem Pepíkovi pomohl ukradnout podnikový náklaďák, to vše za finanční podpory ozbrojeného důchodce, vrátného Čížka. No, vlastně jsme si ho na pár hodin půjčili. Vzal jsem tu jednu, nebo byly dvě? No to je jedno, vzali jsem těch patnáct palet s cihlami, nějakých pár (desítek) pytlů cementu a vápna. Jo a tu míchačku co nemíchala. Tedy ona nemíchala na stavbě mateřské školky a tak chlapi seděli v hospodě. Když přišel mistr, tak mu prostě řekli, že míchačka nemíchá a opili při tom i samotného stavbyvedoucího. U Pepíka ale míchačka míchala o sto šest, až umíchala na dům. Dodnes stojí, chlubí se Pepík.
Takže já a Pepík jsme vlastně poctivci do morku kosti. Ten malý náklaďáček, trošku té nakradené (půjčené) nafty, pár věcí a nářadí, "no co, v obchodech si prostě ty cihly nesehnal," pokrčil rameny, "krást se muselo," potvrdil mi znovu Pepík a propočítával cosi na papírku. Pak nahlas jen bouchl do stolu, "sakra, já ty dluhy nikdy nezaplatím. Začalo to tou barevnou televizí, no a ty .... se na tom pěkně napásli, ...," myslí tím úroky a úroky za neplacení.
"Volil jsem komunisty, no neříkej, že nemyslí na nás poctivé, obyčejné dělníky," a ukázal mi mozoly. Jako vždy.
No a navíc? Oba jsme bez práce, sedíme v hospodě a utrácíme podporu, tu mizernou podporu od Nečase. Stále si vzájemně ukazujeme ty mozoly a těšíme se na vládu dělníků a rolníků. A já malý zloděj, co kdysi ukradl tři koruny dnes dlužím tři miliony a hrozí mi exekuce. Ale stále nesahám po kotníky těm zlodějům z vlády. A utěšující je, že mě kamarádi uklidňují, "podívej se, tady dluží všichni.., buď v klidu."
