Zhrzená Jana a její kamarádka Dana (povídka 1.)

Sešly se v kavárně. Jana je právě po rozvodu a její kamarádka, jediná, jí uklidňuje.Jana má okolo sebe vždy mnoho lidí, pro muže je okouzlující (její zevnějšek) a pro ženy je spíše k pobavení a k zbavení se vlastních starostí. Dana, s ní má soucit.  

Dana moc dobře věděla, že Jany manžel neměl jiné jméno než, “On, ten, nemehlo, k ničemu a případně Dvořák.” Vlastně jí nikdy nechápala, už mnohokrát se jí snažila vysvětlit, že když se bude chovat takto, svět se k ní zachová stejně. Možná hůř.

 ”Ten idiot mi zkazil život, vůbec mě neposlouchal, dělal si co chtěl,” opakovala Jana pořád dokola. Pila kávu a její výraz v obličeji Dana znala už od střední školy. Obě studovaly gymnázium. Jana už na vysokou nešla, potkala Jendu. Zlostně se podívala na číšníka, “já jsem ještě chtěla ten ovocný dort, to vám to trvá,” otočila se, “ti chlapi jsou všichni tak pomalí, myslí jen na to, co máme mezi nohama,” opět se napila.

 ”No, to víš Jano. Můj Pepíček je jinej,” řekla jen tak, aby řeč nestála. Musela něco říci. Jana musela být vždy středem pozornosti, jakýkoliv projev nezájmu jí viditelně ubližoval.

 ”No jo, ten tvůj Josífek, to je něco jinýho,” rozbrečela se.

  Podala jí kapesník. No jo, Jana. Kdyby se chovala k tomu svému hezky, vracel by jí lásku zpět. Někdy má sto chutí jí tady nechat. Může si za to sama. Všichni chlapi jsou pro ní nějací, a tací. Honzu znala dobře. Hodný kluk, a dobrý táta, “ještě pořád píšeš?” zeptala se.

  Jana si utřela nos a oči, “jo, potřebuju se z toho vypsat, vždyť mám jenom tebe. Ale to víš, tam jsem taky potkala jednoho idiota. Ale naštěstí je tam spousta lidí, kteří mě berou. A jdou za mnou, protože oni taky poznali, že ten idiot je debil. Nějakej Karel, vlastně ani sám neví, jak se jmenuje. Pokaždý jinak. Asi si chce zašukat a neví, jak na to,” nahlas se zasmála svému tvrzení o mužích.

  Daně bylo jasné, proč. Berou jí ti, co s ní bezmezně souhlasí, kdo jí chválí. Má okolo sebe pouze ty, co jí nikdy neřekli pravdu, “myslím, že by jí to asi zabilo. Vlastně mám o ní strach,” věděla moc dobře, jaká Jana je.

  “No, pan chytrej, jako ten můj, bejvalej, musím si dát opět to svoje dívčí jméno. Je mi zle, když mi říkají paní Dvořáková,” otočila se zlostně na číšníka, který poděkoval za její trpělivost, “pitomec. Vždyť mě Jano přece znáš. Měla jsem vždycky pravdu. Můj život jsem si prožila, mám jasno. A i tobě Dano jsem vždy dobře poradila,” ochutnala zákusek, “hmmm, já umím lepší, to víš, domácí je domácí.”

  Vždy se snažila vyhnout jejímu pozvání domů. Jednou ochutnala ten její pokus o koláč. Kdyby to byl jediný, ale domácnost nikdy neměla v pořádku, “tak já také ne, ale Pepíček mě i tak vždycky pochválí, prý že toho mám plno,” vzpomněla si na nedávnou příhodu, když prostě zapomněla v kuchyni uklidit. To nádobí. Pepíček hledal hluboké talíře. Zasmála se tomu.

  “Ty se máš, usmíváš se, to já, podívej,” zatvářila se kysele, “ten rozvod, ach jo. On mi ten blbec tvrdil, že mě má rád. A jak mi to dokazoval. To víš, že jo? Byla si u nás,” dojedla.

  Její způsoby byly Daně vždy cizí. Chování k lidem. Ke spolužákům, kamarádkám, k manželovi. Kope okolo sebe a ubližuje svým neustálým opakováním křivd, kterých se dožila. Když jí umřeli rodiče, obviňovala celý svět. Bylo to k nevydržení.

  “Jo, Dano, dočetla si tu mojí knihu?” zeptala se náhle.

  “Ano, Deník ublížené manželky,” jo je to hezký, pravdivý.

  Uvědomila si, že říci pravdu, to by byla pohroma. S Pepíčkem si knihu oba přečetli. On kroutil hlavou a pak jí vzal okolo ramen, políbil a jen řekl, že je moc rád, že nemá doma podobnou Janu. Musela se tomu nahlas zasmát.

  “Viď? Chlapi jsou idioti, taky se tomu směju, hlavně těm hláškám, viď?” vzala kabelku a vytahovala z ní peněženku, “dneska Dano platím já,” zavolala na číšníka, “oni mi všichni fandili, posílali mi hezké komentáře a kritiky. No. Mají mě rádi,” zaplatila.

  Dana si uvědomila, že to ona potřebuje. Pocit, že je milovaná, že jí lidé berou. Chudák ten, kdo s ní nesouhlasí, “a já musím, jsem její nejlepší kamarádka.”