Byl jsem už za hranicemi. Nevím, jaké to bylo městečko. Všude samé květiny, lidé se na mě usmívali a zvali mě do místní restaurace na dobrou snídani. Servírka se usmívala a také s úsměvem mě sledoval kuchař. Na stole čerstvé květiny. Chutná a bohatá snídaně, dobře jsem se najedl.
Vykročil jsem do městečka, byl jsem zvědavý, jak krásní lidé zde žijí, když je tu taková nádherná výzdoba. Voňící květiny, usměvaví lidé, kteří mě zdravili. Nádherná slečna, kterou jsem viděl naposledy v nějaké pohádce. Slušně mě pozdravila a já se otočil. Zůstal jsem tam stát snad půl hodiny. Opravené domy, různých barev. Zeptal jsem se, "jsem tu správně?"
Zamířil jsem na nádraží, bylo plné květin, opravená nástupiště. Projíždějící rychlík se řítil snad dvě stě kilometrovou rychlostí, ale tak tiše, že jsem jen ucítil jemný vítr ve vlasech. Květiny se mírně pohnuly a byl zase klid.
Paní výpravčí se mě opět s nádherným úsměvem zeptala kam jedu. Koupil jsem si lístek do města.
Vlak se rozjel a než jsem stačil dopít kávu vystopil jsem z vlaku v jednom velkém proskleném nádraží. Obchody plné různého a levného zboží. Spokojení lidé popíjeli šálek kávy v jedné z kaváren. Ve městě, které bylo opět vyzdobené květinami a já potkával jen usměvavé lidi. Vzduch tak voněl.
Na náměstí se konala jakási tichá demonstrace. Policisté jen přihlíželi. Uprostřed, kde stála kašna všemu vévodil obrovský prapor, ano byl jsem doma, v Čechách.
Doma, lidé se usmívali. Všude plno květin a na vše dohlížel ten jeden, z výšin. Blahoslavený, zastánce všech chudých. Náš zachránce a vůdce.
Nebyla to demokracie, jak jsem si myslel. Úsměvy na tvářích byly vynucené. Květiny sázeli ti, kteří byli odsouzeni za své myšlení.
A kam nyní? Zpět? Kam. Zamiřil jsem na nádraží.... nedostal jsem se už do vlaku. Nyní zalévám kytky v jedné ulici nedaleko obchodního domu s levným zbožím. A usmívám se.
