Za komunistů bylo lépe, prý

Zrovna jsem si skládal nějaké věci do batohu, když si tu u vchodu, kde bydlím na lavičku přisedl postarší pán. Zapálil si cigaretu a pak si přisedla i jeho žena. Sledovali mé počínání a pak se náhle muž zeptal, "benzín je strašně drahý, to za komunistů nebylo."  

  Dál jsem se věnoval svým věcem, vrátil jsem se z dovolené a chci mít co nejdříve všechno z auta venku.
  "Kde jste byl na dovolené?" opět se zeptal muž.
  Nechtělo se mi odpovídat, ani ne tak díky únavě z cesty, ale proto, že tento muž se snadno uráží a napadá mě za věci, které jsem řekl, za názory a tak, jeho žena mu v tom dost aktivně pomáhá, "ve Francii."
  "No, hlavně že na to máte, no," usmál se a opět se podíval na svou manželku.
  Asi podobně začínají rozhovory s lidmi, kteří chtějí využít krize k tomu, aby z vás dostávali rozumy. Stejně jako pokus rádobykřesťanů, že kdo nejde s ním, jde proti němu. Asi jako kdo nejde s námi, jde proti nám. Při včerejším náhodném sledování Hydeparku na ČT 24 to potvrdila herečka Květa Fialová, jako to nejhorší heslo, jaké kdy slyšela. Proto se snažím co nejméně začínat s rozhovory podobného typu.
  Ovšem zde mohu zcela bez onoho napadání ze strany provokatérů potvrdit, že svoboda projevu, názorů a možností jak si život zařídit je pro mě více, než levné zboží, zaměstnání a jistota. Z jednoho snadného důvodu. Můžu si koupit cokoliv, když na to mám. Kde sehnat prostředky? Tím, že se budu snažit je vydělat nebo ukrást nebo vytunelovat. Poslední dva případy hraničí se zákonem, jsou tudíž nebezpečné a lidem nemilé. Svoboda rozhodnutí o tom, co a jak chci prožívat dál. Být mezi poctivými bohatými či nepoctivými bohatými a nebo chudými, kteří si ve své pýše namlouvají, že za to může Kalousek. Kdo jiný. A jeho spolupracovníci z vlády.
  Mohou za to prostě oni. Za komunistů za to také mohli oni, že jsem nemohl na koncert Davida Bowieho do nedalekého Mnichova v západním Německu, kam jsem se nepropadl. I kdybych přísahal.
  Za komunistů asi bylo lépe, nemuseli jsme až příliš o sobě rozhodovat, rozhodla ona. Strana a vláda. Stejně jako mé nedávné setkání s těmi, kteří tvrdili, že pokud nepříjmu jeho, pak mi ani dobré skutky nepomohou.
  Když chci, půjdu pracovat a vydělám si na nové auto, pokud si na něj nepůjčím a nepodepíšu smlouvu s peklem. Když chci, pojedu do Francie s novým autem, pokud ovšem nevytuneluji nějakou firmu či někomu něco neukradnu. Vydělávat si poctivě je totiž mnohem těžší, na nové auto to bude trvat podstatně déle.  Máme právo volby. Chtít a nebo mít, být a nebo žít a nebo vzpomínat na staré dobré časy. A to nám asi také zůstane.
  Jen mě prosím nechte v klidu vyložit ta zavazadla z auta. Mé osobní rozhodnutí je vždy takové, zda správné?