Jednou se mi takhle stalo, byla
to náhoda. Zavolali mě domů, že pro
mě našli novou ledvinu pro translantaci.
SebevraziImagio
Dva dny po operaci, když jsem ležel na intenzivní péči mi zavolal jeden známý z redakce časopisu Můžeš, prý abych napsal něco optimistického o tom, jak a co transplantaci předcházelo, co bylo po ní a tak.
"Otimistického! To je nějaký magor," řekl jsem si při poslechu jeho telefonní nabídky na slušný honorář za tento článek. V té době jsem neměl ani myšlenky na peníze, ani na psaní, ani na samotný život. Myslel jsem na sebevraždu. "a on chce, abych napsal něco veselého, optimistického na téma pozitivní pohled na život." Těch pár vulgárních slov k tomu už raději neuvádím.
Návštěvu příbuzných jsem odbyl slovy, že jdu spát. Odešli dříve než se zeptali, jak jde život, dva dny po transplantaci. To je ale hloupá otázka. Šel jsem si lehnout a s myšlenkou, že se udusím tím rohlíkem, co ležel nedojedený po snídani na mém stolku.
Stačilo mi pospat si dvě hodiny. Poslechl jsem si radu lékaře, abych trochu více chodil, než ležel. Naštvaný jsem vstal, ze šupíku vyndal sešit, abych případně napsal pár slov v jídelně.
Nadpis: "Jak jsem se neudusil rohlíkem.." Rada, neskákejte ze střechy, netopte se ve vodě, nestřílejte se, pokud máte po ruce revolver... Život je super. Když se ale vrátíte na začátek tohoto článku, začíná jinak.
No a za zády mi zase stál lékař, "neměl byste chodit?..."
Rada pro zájemce o novinařinu. Pište veselé články, když jste o to šéfredaktorem žádáni. I kdyby vám ukradli všechny peníze, umřelo celé příbuzenstvo, přišel uragán a zemětřesení se záplavami najednou. Vaše problémy vašeho šéfa nezajímají.
