Tak jsem si přečetl článek o vietnamských večerkách a diskusi k tomu. Připadal jsem si jako, když mívám takové ty stavy, kdy bych nejraději všechno vzdal, obvinil své okolí a v klidu uléhal, že jsem to zase těm lidem nandal. Nebo napsal duchaplný článek na adresu toho, či onoho člověka s nějakým zase blbým nápadem.
Tedy samozřejmě s nápadem, který přesahuje mé meze chápání a inteligenci. Včera jsem chtěl napsat článek a reagovat na další konzervační akce na železnici a dálnicích. Zůstal jsem jen u plánovaného textu. Raději.
Zabraly vietnamské večerky a ochota českého člověka přestat mudrovat a začít skutečně pracovat. Pokud ta ochota je.
Jo, ono se to kecá, přiznávám. Pracoval jsem též 15 hodin a více, denně. Nepovedlo se mi to tolik, jako Vietnamcům, ale přesto. Měl jsem okolo sebe spoustu těch čecháčků, kterým se náhle dostavily stavy moudrosti nad moudrostí. Najednou bylo spoustu nápadů, v klidu u televizního seriálu.
"Má to cenu?, "Kolik za to máš?", "Nedělej ze sebe chytrýho?", "Hmmm, a ty to fakt umíš?", "Jaké máte vzdělání?" a spoustu a spoustu dalších "blbostí." Práce žádná. Asi mají mnoho času na tlachání. Patnáct hodin denně? Zadarmo? Nejsem vůl.
Vietnamci nás vyžírají, neplatí daně, atd., atd. Zkuste si založit český obchod a uvidíte. Museli byste být Vietnamci, aby vám to prošlo.
Argumenty snad dobré. Práce žádná.
Ne, nebudu si otevírat žádný potravinářský obchod. Mě stačí, že jsem si jistý v mém oboru, a že konečně pochopím, že poslouchat podobné pitomosti, by mě opět vrátilo tam, kde jsem se před časem nacházel. Nevěřil jsem si, protože mi to čecháčkové namluvili.
A tak, s chutí do toho, a půl je hotovo. Jdu si dát ty koláče, co bez práce nedostanete.
