... v sobě.... Stojím na ulici, kráčím dopředu. Lidé zrychlují své kroky, nezávisle na čase. Vteřinová ručička stále odměřuje čas, stejně, na mých hodinkách. Ještě jsou po dědovi. Jdou přesně.
Jen ty mé kroky jsou asi pomalejší. Když zastavím, lidé zrychlují. Čas patří k pohybu. Jen tak lze rozpoznat stálost. Něco, co je pravdivé. To, co je dobré poznat.
Vcházím do kostela,
slyším kázání. Pomalá a klidná řeč, která se odráží od zdí. Sedící lidé a hučící, opakující se, “ámen.”
Ani jsem se neposadil, jen se zaposlouchal.
“nestarejte se…,” znělo mi v uších, když jsem vycházel z chladného prostoru do pohybujícího se světa zrychlujících kroků. Stále někam, za něčím, za někým, pro něco, hledáme, nenalézáme a když najdeme, hledáme dál. Něco nového, někoho nového, to, či ono.
Dívám se dolů, teče řeka. Ani na mostě se nikdo nezastavil. Nedumá o tom, kam voda teče, co odnáší. Každou vzácnou vteřinu, kterou vteřinová ručička na mých hodinkách po dědovi počítá.
Stojím tak a ptám se jen. Proč se ptáme, o čem, že ta slova jsou. O vteřinách? Dědových hodinkách? Krocích lidí? Těch, kteří odchází, aby přišli noví. Abychom hledali ty lepší nové a zatracovali ty, co už nejsou? O tom….
… abych se nestaral. Protože voda odnáší staré….
Jdu domů, pomalými kroky. V hlavě se rodí opět něco nového, co zítřek jistě také odnese. Jako dnes.
