Selhání 7. (Před dialýzou)

  Vzpomínky se prolínají s přítomností. Selhání nejen ledvin, ale selhání osobnosti. Selhání schopnosti plně se věnovat realitě. Útěk do té části život bez starostí a protkaná sny a představami.

-------------
Široká lesní cesta, trochu rozbahněná, ale šlo se docela dobře.
"Je tady voda," řekl někdo vzadu.
Stromy byly zvláštní, modré listí a fialové plody. Tráva trochu do žluta a v ní místy leželo trochu větší zvířátko, podobné ještěrce.
Ve předu kráčela žena, měla na sobě rudou uniformu. Otočila se, nad levým okem měla velkou jizvu. Vůbec se neusmívala, ale její nápady a úvahy mnohokrát pomohly v nesnázích. Řídila se rozumem, ale city se nenaučila nikdy probudit. Jen mlhavé vzpomínky, které se občas vynořily. Neměly pro ní ale žádný význam.
Její jméno bylo Seven of Nine, byla krásná, ale chladná. Co všechno dokáží Borgové....
Zmizela překrásná jezera, zmizely louky, zmizel její dům, zmizely její rodiče. Dokázal by i toto změnit anděl a vrátit jí zpět?
--------------
Pacienti seděli u stolu a Milan se na ně jen nepřítomně díval. Čekalo ho totiž vyšetření, které mělo snad říci, že je zdráv. Venku začalo pršet, stromy se nakláněly v silném větru.
Do dveří vstoupil sanitář, "tak pojď, jdeme na tu biopsii," usmíval se, jako vždy. Jak mohl být tak veselý, když kolikrát sloužil i více než dva dny v kuse.
Milan nechápal spoustu věcí. Zda je možné, že někteří lékaři jsou v nemocnici stále a jiné vidí méně. Proč jsou sestřičky tak málo placené za práci, kterou dělají. Někdy je nutné obsloužit několik pacientů najednou. S ním ale nebylo tolik práce, chodil sám, jedl sám a nikdo ho nemusel hlídat. Stejně chodil ven i přes zákazy a těch skutečně nemocných pacientů bylo mnoho a na Milana prostě nebyl čas. Myslel si, že je v pořádku, ale o tom nebyli přesvědčeni lékaři a ani primář.
"Tak si tady lehněte," řekl lékař, který vypadal tak mladě, "sundejte si ten kabátek," díval se do monitoru, který stál na stolku vedle lehátka.
Lehl si a potichu se zeptal, "bude to bolet?"
"Ani ne. Teď dostanete injekci, potom ucítíte jenom takový tlak a pak to jen vystřelí," uklidňoval ho.
Milan už byl zvyklý na různá vyšetření, která musel podstoupit za celou dobu jeho pobytu v nemocnici. Celkem brzy se uklidnil, protože věděl, že se nemůže nic stát.
"Až skončí vyšetření, tak se posadíte na vozík. Odvezeme vás na váš pokoj a celých dvacet čtyři hodin budete jen ležet," informoval ho lékař a nečekaně mu aplikoval injekci. Dělal to sám, byť v místnosti byla ještě sestra. Ta ovšem Milanovi držela hlavu ve správné poloze.
Lekl se a zasyčel, "a proč mám ležet tak dlouho?"
Lékař se na něj podíval,"aby nedošlo k vnitřnímu krvácení."
Cítil, že do něj něco nepříjemného proniká, ale nebolelo to.
"Tak a teď to vystřelí, odebereme vám vzorek ledviny," podíval se na monitor pozorněji, "hotovo."
Venku svítilo slunce, pacienti se procházeli po parku a ty které Milan znal už z dálky zdravil.
Jeden z nich se zastavil a zeptal se, přitom se smál, "co ti to udělali? Oni ti ubližovali?"
Milan se opřel, "utrhli mi kousek ledviny."
Podíval se nechápavě a pak jen dodal, "nepřijdeš na kafe?"
Otočil hlavu a zahleděl se sanitářovi do očí, "co myslíš, budu moct jít na kafe?"
"Seš blbej?" odpověděl a tlačil ho na vozíku do výtahu.
Milan se díval na skleněnou stěnu a čísla na dveřích.
"Tak co?" zeptala se sestřička, která měla zrovna službu, byla to ta ukřičená. Ten, kdo nedodržoval léčebný režim, musel si vyslechnout dlouhé kázání. Někdy by bylo lepší dostat na zadek a byl by klid.
Milan z toho moc velkou radost neměl, protože musí ležet celých dvacet čtyři hodin a to je nesnesitelně dlouho.
"Tady máte bažanta, a nechci vás vidět, abyste se toulal po chodbě jako vždycky," trochu se usmála a zmizela v místnosti sester..
Jeho spolubydlící byl asi na televizi. Bylo ticho, jen z parku bylo slyšet hlasy a občas projelo pod okny auto.

Sáhl do šuplíku svého nočního stolku a vyndal walkmana. Naladil si stanici a poslouchal nové hity budějovické soukromé stanice. Poslechnul si také si zprávy a pak zase znovu hudba. Díval se do stropu na kouli lustru, která byla zaprášená a pokud se rozsvítilo byl prach vidět ještě více. Poslouchal a zavřel oči. Bylo ticho, jen na chodbě prošlo několik lidí. Byly návštěvy. Za ním ale zase nikdo nepřišel, ani nikoho nečekal.
-------------
"Zamkni dveře, ať sem nikdo neleze," řekl Štefan.
Pavel stál za velkým stolem, na něm stál malý kufříkový gramofon. Zněl opět hit Slzy tvý mámy od Olympicu. Byla to Pavlova nejoblíbenější.
Milan stále držel tašku s deskami v ruce. Dnes měl štěstí, málem jí zapomněl ve vlaku. Jet celou noc a pořádně se nevyspat, to je zátěž.
Díval se na Pavla velmi rozzlobeně, "mohl bys na chvíli přerušit svojí produkci?!", řekl nahlas, bouchl do stolu, až přenoska přeskočila drážku na desce.
"Seš blbej, chceš mi zničit moje nejlepší elpíčko?" chytil ho za košili a začali se přetahovat.
Milan se otočil a rozhlédl se, "kde je Nikola?"
Dveře byly zamčené, u zdi byla opřená dívka s modrýma očima, vlasy měla až k pasu a po tváři jí stékaly slzy. Byla tak nádherná a mladá.
"Co se ti stalo?" zeptal se a pohladil jí. Kdyby v tuhle chvíli uměl říct něco lepšího a hezčího. Třeba miluju tě, či něco podobného. Ovšem i tak dokázal později zradit, byť o lásce mluvil.
Její vlasy voněly tak krásně, že se k ní přitisknul a nasával tu vůni. Oba dva mlčeli.
Nikolce bylo teprve třináct let a Milanovi táhlo na osmnáct. Vzpomněl si na to náhodné seznámení. Tato událost nikdy nevymizela z jeho paměti a stala se jeho osudovým dnem, který poznamenal jeho život. Ty vzpomínky mu neustále ubližovaly, pořád se vracel a cesta dopředu se ztrácela.

Stále myslel na ten první den, kdy se s ní potkal.

---------------
Přijel na nádraží do Kraslic. Město leželo poblíž hranice s Německem v Krušných horách. Vydal se za kamarádem Bennym na sídliště, kde bydlel. U něj přespával vždy ze soboty na neděli a druhý den odpoledne zase odjížděl domů. Bylo to přes dvě stě kilometrů, ale stále to nebylo tak daleko, aby ho to odrazovalo cestovat.
Seděli v kuchyni a plánovali si další akci. Milan si zapálil cigaretu. Už tehdy, ve svých sedmnácti letech tajně kouřil. Rozhlédl se a pak se zeptal, kde je popelník.
Karel zvedl hlavu od pomalovaného listu: "V obejváku na stole je jeden."
Zvedl se ze židle, prošel úzkou chodbičkou a vstoupil do pokoje. V rohu stála na stolku televize. Kousek od ní křeslo, ušák a v něm seděla dívka, která mu vyrazila dech. Díval se na ní jako na obraz, který ho natolik zaujal, že z něho nemohl spustit oči. Nebyla krásná, byla zvláštní. Nepodobala se žádné z těch, které se mu líbily. Přitahovala ho natolik, že už zapomněl pro o vlastně přišel.
"Jak se jmenuješ?" byl najednou jak vyměněný a nesmělý.
Zvedla oči a podívala se na Milana, "Nikola," tak jasně a krátce, nic víc. Sklopila oči, to na ní bylo tak dokonalé, jako na dívce, která dívkou skutečně je.
Vzal ze stolu popelník a pak se otočil ke dveřím:
"Uvidím tě někdy?" zeptal se vykročil zpátky do kuchyně. Nečekal na odpověď. Bylo to tak hloupé a pitomé, na to že už byl skoro dospělý.
V kuchyni u stolu vůbec nevnímal rozhovor o plánech na diskotéku, která se měla dnes konat. Najednou byl jako očarovaný, "hele Karle, co je to za holku v obejváku?" zeptal se.
Karel se otočil a nejdříve nemohl pochopit, co to má Milan za pitomou otázku, že by se někdo zajímal o jeho sestru, "to je ségra, vole."
Sáhl do kapsy, vytáhl kus zmuchlaného papíru a ze stolu si vzal tužku a napsal svou adresu. Zvedl se a znovu se vrátil do obývacího pokoje. Nikdo mu nevěnoval pozornost, organizovala se zábava.
Podíval se na Nikolu a opět tak nesměle jako před tím, sedl si k jejímu křeslu na koberec, "napíšeš mi?" zase hned vstal a chtěl odejít, choval se jako malé dítě.
Vzala lístek a podívala se na něj. Potichu řekla jen, "Jo, určitě," trochu se usmála, také nevěřila tomu, že se tu seznamuje se skoro dospělým klukem.
Tím vlastně začal krátký, ale osudový okamžik Milanova života. Vzplanutí, krátká zamilovanost, opuštění a nakonec láska, která se ovšem nikdy nenaplnila. Nikdy se nezamiloval, neuměl to. Láska trvá už dvacet let, ale zůstal sám. Okolnosti se změnily. Oba mají potomky a každý žije s někým jiným. Neví ani zda si na něj někdy vzpomene. Pozoruje její duši všude, kde se jen pohne větvička na stromě. Navíc asi nepochopil, že jeho pravou láskou by měla být jeho manželka. Bohužel žil ve snu, v minulosti a boj se zdravím se mu zdál marný.