Selhání 6. (Před dialýzou)

  Když se vrací vzpomínky v době, kdy nevíte zda se blíží konec a nebo je to začátek něčeho nového.

Budova s rampou, u které stály nákladní auta. Kolečka vozíků skřípala, právě nakládali večeře pro pacienty a budou je rozvážet po nemocničních odděleních. Milan pozoroval ten cvrkot a pomyslel si, co asi bude dnes dobrého.
Míjel velké parkoviště, které bylo za plotem a závorou. U malé budky stál pán v uniformě bezpečnostní agentury. Pomyslel si, že je to vlastně chudák, když tady musí stát celý den. Vzpomněl si na dobu nedávno minulou, kdy obýval podobné stanoviště v elektrárně celé dny i noci.
Začalo se stmívat a na nebi se objevily první hvězdy. Lampa, kterou míjel začala hučet a výbojka začala osvětlovat chodník. Světlo nabíralo intenzitu, až se z něj stala jedna velká světelná koule, do které se již nedalo dívat.
Z kapsy vyndal krabičku a pomalu vytáhl cigaretu, dal si jí do úst a zapálil si. Chvíli se díval na malý plamen, který vycházel ze zapalovače. Kouř vnikl do jeho plic a příjemně se mu zatočila hlava.
"Tak co, kdy už půjdeš domů?" zeptal se sanitář, kterého znal z oddělení kde ležel.
Milan se usmál a odpověděl: "Jo, to bych taky rád věděl."
Nebaví tě to, viď?" zeptal se a pak dodal, "já už sloužím dvacet čtyři hodin a čeká mě ještě dalších dvanáct."
"Proč se tak dřeš?" zeptal se Milan a uhasil cigaretu.
"Nejsou lidi," řekl a ke vchodu přijela záchranka s blikajícím modrým světlem, "vidíš, přijela mi práce," usmál se a odešel pro pojízdné křeslo.
Chlápek v červené vestě záchranné služby otevřel zadní dveře sanitky a vytáhl nosítka, na kterých ležel starý pan a lapal po dechu.
Milan byl už zvyklý a tady ho nic nepřekvapilo. V nemocnici ležel už skoro tři týdny. Podržel dveře a pak pomalu stoupal po schodech do druhého patra. Právě se podávala večeře.
"Pane Švehla, na stolku máte léky a od půlnoci nesmíte jíst ani pít, ráno jdete na tu biopsii," řekla sestřička a vstoupila do druhého pokoje. Bylo už jen slyšet několik tlumených slov.
Jídlo bylo dnes mimořádně chutné. Díval se ke dveřím a nevnímal rozhovor pána s protézou s jeho kamarádem. Na nic nemyslel.
Manželka mu konečně přivezla walkmana a tak bude v noci poslouchat hudbu, místo chrápání, které ho každou noc ruší. A pustí si písničky hodně nahlas. Po jídle si sedl na postel a otevřel šuplík nočního stolku. Byl plný kazet a tak si mohl vybírat. Dnes nebude celou noc spát, bude poslouchat hudbu. Třeba přijde na jiné myšlenky.
Všichni pacienti odcházeli na televizi, aby zhlédli nové události z domova a ze světa.
Milana poslední dobou nezajímaly žádné zprávy. Přemýšlel co by dělal doma, ale bylo by to určitě lepší než tady. Mohl by se jít projít třeba do lesa.
Sešel dolů po schodech, znovu si dal kávu z automatu a zapálil si další cigaretu. Kolikátá to dneska je? Byla už dávno tma, hvězdy zářily v plné kráse. Na obloze jich bylo dnes nějak víc než jindy. Milan je pozoroval a snažil se najít místo, kde jsou hvězdy nejkrásnější. Možná tam hledal odpověď na své otázky, stále nezodpovězené. Možná sám nevěděl jak se zeptat, koho se zeptat. Zhasl cigaretu a naposledy se podíval na nebe, usmál se a dveře se za ním zavřely.
V pokoji už bylo zhasnuto, pacienti spali a samozřejmě chrápali. Jak jinak. Na prostěradle jeho postele ležel walkman a kazety, které si připravil pro svou noční diskotéku. Čistě soukromou diskotéku, se zavřenýma očima.
První kazetu, kterou si chtěl poslechnout byl výběr od skupiny Genesis. Líbilo se mu skoro vše, ale tuto kapelu si zvolil jako první.
První tóny ze sluchátek proudily do uší. Měl zavřené oči a představoval si, že on je Phill Collins a oslňuje své posluchače. Samozřejmě ty, které zná. Koncert se koná na stadionu, v jednom známém městě. Zpívá jen pro jednu osobu, sestoupí pomalu z jeviště a bere ji za ruku. Ona se červená, ale on ji vyvádí nahoru mezi své. Lidé tleskají do rytmu, někteří mají ruce nad hlavou. Písnička není pomalá, ale střídají se rytmy. Ozvaly se kytary a bubeník se opřel do svých nástrojů. Odkudsi do hlediště pronikla mlha, která se proměnila v barevnou duhu. Ona se mu dívala do očí. Ani nevěděl jestli se ještě červená, ale její obličej byl chvíli žlutý, potom modrý, fialový. Byla krásná.
Utřel si slzy, hudba ztichla a pak už byl slyšet jen hukot syntezátorů, nádhera. Konec. Posluchači tleskali, pískali a křičeli.
Koncert skončil. Otočil kazetu, rozhlédl se okolo sebe, venku byla tma. Jen několik lamp osvětlovalo místnost nemocničního pokoje. Kdyby nyní přišla sestřička měřit krevní tlak, měl by ho hodně vysoký. Tentokrát by to nebyl stres, ale ten překrásný pocit z poslechu dobré hudby. Existuje něco nebo někdo, kdo dokáže změnit jeho život? Pochopí někdy, že černé se stane nakonec růžové a veselejší? Jsou myšlenky a sny jen výplodem slabých lidí, kteří neumí bojovat s realitou? Milan ale zeslábl, protože bojoval s tím, co ho obklopovalo a zapomněl na to, co ho mohlo změnit. Zapomněl na svého anděla, kterého už držel v náručí, měl jméno a velmi upřímné oči. Ale upřímné oči mají přece všichni andělé. Milan žil vlastním životem a hledal lásku, ale přes to, že se oženil nikdy žádnou nepoznal. Prostě to necítil.
Nikdy už to nebude takové, už nikdy nevstoupí do stejné řeky. Jediné co mu zůstalo byly ty krásné procházky zvláštním lesem, ve kterém rostly jen samé vzácné stromy, možná i z jiných planet. Každý den Milan děkoval tomu, kdo mu do očí a mysli vkládal ty krásné představy a zároveň měnit názory na lidi a celý svět. Odpouštěl pomalu těm, kteří mu ublížili. Odpustil lékaři, který mu dal obálku. Odpustí mistrovi, který na něj denně křičel. Odpustil sobě, že kdysi opustil anděla. A co udělá anděl nyní?
Další hit od skupiny Genesis "Mama."
---------------
Nádražní hodiny na prvním nástupišti ukazovaly dvě hodiny ráno. Byla tma, na lavičkách seděli lidé, kteří čekali na první vlak do Chomutova. Domy poblíž ústeckého Hlavního nádraží byly špinavé a na pocitu nebezpečí se podepsaly blikající pouliční lampy. Každý týden tudy jezdil za dívkou, kterou měl moc rád. Jezdil přes dvě stě kilometrů, přes noc a ve vlacích, o kterých se mluvilo jako o těch nejhorších. Město kam za ní jezdil leželo na severu, poblíž hranice v Krušných horách. Milan bydlel na Šumavě.
Parta kluků a holek prošla okolo něj, "ty vole ,ta diskárna byla ale nuda. Nebejt chlastu, tak bych asi chcípla," řekla jedna dívka tak nahlas, až se to rozléhalo. Musela se opřít o jednoho kluka, aby neupadla. Byla hodně opilá a kdo ví, zda ne ještě něco navíc. Tehdy začátkem osmdesátých let nebyl takový přístup k drogám, jako dnes.
Ve vlaku bylo přetopeno, tak jako každý týden v tomto ročním období. Zadunělo to, vlak se dal do pohybu.
Podíval se z okna. Všude zářily silné reflektory a osvětlovaly místa, kde pracovali horníci, aby bylo co nejvíce uhlí pro stále více dýmající elektrárny, které zamořovaly hory, kde byly dříve tak krásné lesy.
Díval se do listu papíru, který vyndal z batohu, byl to dopis od jeho nejlepšího kamaráda, kterého znal ještě ze školy. Od Pepíka, ale měl přezdívku, protože spolu zbožňovali kapelu, která v tu dobu letěla světem. Říkali mu Benny, podle zpěváka skupiny ABBA Benny Andersonna. Vlastně mu byl trochu podobný. Ty jeho strašné vousy, říkal tomu brzdná dráha.
Hity od této skupiny zněly velkou místností zavřené restaurace, která se skoro každou sobotu proměnila v prostor svobody, o které se v okolí mluvit nedalo.

Milan se díval na dopis a stále dokola si četl jednu větu, stále a stále dokola: "Nikola se na tebe moc těší..."
Vlak zastavil na nádraží v Teplicích. Bylo tři čtvrtě na tři a do vozu nastoupilo několik mladíků, kteří cestovali do Chomutova a Jirkova. Každý pátek bylo několik diskoték a zábav, tak byl vlak plný. Byl zde cítit alkohol a kouř z cigaret, křik a proto nebylo možné na chvíli usnout. Stejně to nešlo.
Na oknech se objevily kapky. Ozvala se hudba, která stále zesilovala, byly to nějaké cikánské písničky. Na sedadle přes chodbičku seděl pán v roztrhané bundě a kalhotách. Obličej posetý vráskami a na stolku zmuchlaná a nezapálená cigareta. Podíval se na Milana, sáhl do špinavé tašky, objevila se láhev s pivem. Otevřel jí a podával mu jí, jestli se nechce napít.
Nuceně se usmál, ale pak se otočil k oknu. Pomyslel si, že z takhle špinavé láhve pít nebude.
Chomutov. Čtyři hodiny ráno. Doutnající cigareta, těžký, vlhký a studený vítr. Hučící lokomotiva právě projížděla okolo. Sedm hodin cesty vlakem a ještě čtyři před ním. Stálo to vůbec za to, jezdit s takovými lidmi, přes noc a takovou dálku? Podíval se nahoru, ale tam byly jen světla silných nádražních reflektorů a obloha bez hvězd.
-------------
Chodba byla osvětlená, šel pomalu, hlavu měl sklopenou a oči si jen těžko zvykaly na záři světel.
"Nemůžete spát?" zeptala se sestřička v šedém svetříku, který měla oblečený přes svojí bílou uniformu. V noci byla zima a noční služba byla moc dlouhá, "nechcete prášek na spaní?" zeptala se a trochu se usmála.
"Ne, není třeba," odpověděl a zabočil k čekárně. Zastavil se u okna a díval se do budovy naproti. Vzpomněl si, že je tam chirurgické oddělení, přes které každé ráno prochází s kelímkem z automatu. Vždy si dává teplou kávu, protože snídaně se podává až po osmé hodině a on bývá vzhůru mnohem dříve.
Chodby byly prázdné, automaty hučely a zářivky blikaly. Chodil jen tak a snad přemýšlel nebo se jen tak díval.
Bylo teprve půl druhé, všichni pacienti spali, občas z místnosti sester zazvonil telefon a pak bylo slyšet jen, "ahoj Kláro. Tady je klid..."
Milan sáhl na kliku, otevřel dveře a uslyšel slabé oddychování. Pokoje byly malé, ale bylo to podstatně lepší než na jednotce intenzivní péče.
Lehl si na postel, přikryl se dekou až ke krku a zavřel oči. Na stolku ležely hodinky., čas utíkal velmi pomalu.