Selhání 5. (Před dialýzou)

......, milá Ivanko. Dopsal a představoval si ty krásné chvíle, když vedle sebe leželi. Jako by se to vše vytratilo a nenapadlo ho nic jiného, že proč jeho zdraví selhalo. Honbou za věcmi? ....

-----------

Konečně se trochu oteplilo. Pacienti a ti, kteří za nimi přijeli seděli na lavičkách. Ostatní se jen tak procházeli po chodníku. Občas okolo projela sanitka a lidé museli ustoupit na trávník, aby mohla nikoho nepřejela. Silnice byla úzká a chodníky žádné. Nebylo to tu právě až moc domyšlené, ale slibují rekonstrukci. Prý nějaký park..
Milan seděl na jedné lavičce blízko vchodu do nemocnice a netrpělivě sledoval ty, kteří branou procházeli. Konečně se objevila malá Lenička, která na něj už z dálky volala a běžela k němu. Dlouho se objímali. Pak přiběhla starší Jana, zase se zdržela u nějakého pejska, jak jsem předpokládal.
Pak se objevila i Ivana, chtěl jí políbit, ale uhnula.
Milan už nebyl tak dlouho veselý, jako právě teď a nejvíce z toho, že vidí děti. Ty mají radost bez ohledu na starosti, které teď převládají v rodině.
"Čau", řekla Ivana potichu. Byli spolu šestý rok, ale příliš si nerozuměli, snad jen na začátku.
Chvíli se jí díval do očí a připadala mu tak krásná, pak se opět poohlédl po dětech.
Ivana potichu řekla, „víš, že jsem si musela půjčit peníze od otce?" podívala se na něj vyčítavě.
"To je mi opravdu líto," odpověděl, ale jinak neměl tušení, jak jinak reagovat.
"To je jako všechno?" zeptala se, "všechny prachy sis nechal a my jsme doma s dětma hladověli."
Milan se rozhlížel okolo sebe a pak dodal, "když marodím, tak moc neberu, to přece víš. Stane se něco, když si půjčíš od otce? Až se uzdravím, tak mu to vrátíme," věděl moc dobře, že tchán je dost bohatý a má nastřádáno. Tak by ho těch pár stovek taky nezabilo.
"Jo a co tvoje matka, kdy ta nám pomůže," podala Lence oplatku, "kdyby si nebyl nemocnej, neměl dluhy, žilo by se nám lépe. Když mě prostě neposloucháš a děláš si co chceš."
Posadil na první lavičku, "co se stalo, stalo se, já mám teď opravdu jiný starosti," už jsem odpovídal skoro stejně na všechny otázky, neměl jsem tušení jak reagovat jinak.
"Jaký ty můžeš mít starosti. Já potřebuju prachy, děti nemají co jíst," řekla a zlostně se na Milana podívala. Tak jako se dívala poslední dobou stále.
Malá Lenka si mu sedla na klín, mile se usmála a zeptala se, "tati, kdy přijedeš domů?"
Milan pohladil obě děti a smutně se podíval na Ivanu. Měl doopravdy sto chutí zajít za lékařem a prostě oznámit, že s léčbou končí, že se chce vrátit k rodině a vydělávat peníze. Pomyslel si jen, že snad jeho život nemá žádný smysl. Pak se opět zamyslel nad dětmi. Nemůže nic takového udělat, jim ne.
"Pojďte děti nebo nám ujede autobus," otočila se, "kdyby si se nenaboural, mohla jsem teď jet domů autem," dodala. Vzala děti za ruce a vykročila směrem k východu. Za chvíli se stejně rychle vytratila, jako se objevila. Netrvalo to ani dvacet minut.
Díval se za ní, ale neotočila se.

Jen děti ještě z dálky mávaly. Nechápaly co se to stalo, nechápaly, že peníze dokáží takové věci. Byly malé a měly by takové zůstat, až budou dospělé, tak to uslyší okolo sebe.
Milan chodil parkem celé dny a přemýšlel co udělat, aby měl peněz více a méně dluhů, aby byla manželka spokojená. Má utéct z nemocnice a nastoupit do práce? Co je to za život, neví co mu je, neví co bude dál. Neměl u sebe skoro nic a Ivanu nechtěl žádat o půjčku když sama nemá. Koupil si cigarety i když věděl, že kouřit nesmí. Byl tak rozrušený, že mu to bylo všechno jedno. Jednu si zapálil a zatočila se mu hlava.
Procházel se, tak jako každý den. Míjel vysoké budovy nemocničních oddělení. Potkal ženu s kočárkem, ta šla s nějakým mužem, dívali se na sebe a stále se usmívali.

Kdy se Milan naposledy usmíval?
--------------
Dlouhá chodba, ticho občas přerušil pláč kojence. Právě narozené děti dávaly všem na vědomí, že přišly na svět.
Novopečený otec Milan vcházel do pokoje, kde na posteli ležela jeho žena.
Malá postýlka a v ní drobné tělíčko, Janička.
Díval se na ní a pak na Ivanu. Chytil jí za ruku a políbil na čelo. Řekl jen "díky."
Janička měla oči zavřené, byla ticho a spala.

Ivana se usmívala a dívala se stále do postýlky, "je hezká, viď?"
Milan si pomyslel, že to mezi nimi není tak zlé, jak to vypadalo a že jeho žena není bezcitná osoba. Pomyslel si, že když před sebou uviděla toho malého drobečka, zcela se změnila a zapomněla na starosti, které ji Milan připravil. Byli teď jedna rodina, dívali se jeden na druhého a byli šťastní.