Selhání 3. (Před dialýzou)

Pokračování povídky z nemocničního prostředí, kdy se může jen pár minut stát osudným pro další život. Rozpady a hledání sama sebe. Omluvy za věci, které normálně neděláme a nikdy jsme nedělali. Jak na to pohlíží ostatní. Máme právo se chovat zvláštně, když nastane neočekávané?

Uplynuly dva dny a Milan se mohl jít konečně projít.
Z jednotky intenzivní péče ho přestěhovali na normální oddělení. Neměl sice dovoleno chodit ven, ale nevydržel jen tak zavřený na oddělení a dívat se z okna.
U vchodu do budovy stálo několik pacientů a ti hovořili, no o nemocech. Toho měl Milan ale plnou hlavu. Co vlastně chtěl slyšet? Kdy ho pustí domů a že tohle všechno byl jen hloupý vtip. Žádný z lékařů a ani sám primář mu ovšem nedovedl odpovědět na jeho otázku, co mu vlastně je.
Zapálil si cigaretu, ale ta mu vůbec nechutnala, asi proto, že mu naordinovali příliš mnoho léků na vysoký tlak. Dozvěděl se pouze, že má v krvi něčeho víc, než je normální. Nerozuměl tomu, ale chvíli byl docela rád, že si odpočine od práce. V noci málo spal, protože na pokoji skoro všichni chrápali a to nesnášel. Ale mohl spát i přes den a to v zaměstnání nešlo. Když se vrátil do svého pokoje lehl si na postel.
Spolubydlící pacient byl starší pán a četl si knihu. Podíval se na Milana, "víš, že nesmíš kouřit?" řekl přísně.
Milan si pomyslel, co je mu vlastně do toho, připadal mu jako profesorka češtiny na střední škole. Bude po jeho a hotovo, to určitě.
Spolupacient vstal z postele, postavil se doprostřed místnosti a rozepnul si kabátek od pyžama a ukázal Milanovi několik jizev, "vidíš, taky jsem frajeřil a pak jsem byl v Praze na operaci srdce."
"No a co," odsekl, "mě se to netejká," mávl rukou a otočil se ke zdi. Najednou z ničeho nic se mu zatmělo před očima a tma, uslyšel jakoby v dálce něco jako, co se ti stalo? A pak bylo ticho.

Ta jindy dlouhá noc uběhla tak rychle, že najednou bylo už zase ráno.
"Snídaně!" ozvalo se z chodby, sestřičky roznášely jídlo.
Milan se zvedl a rozhlédl se kolem sebe.
Vešla sestra, "no, vy jste nám ale dal," položila na stůl tác s jídlem, "dobrou chuť."
Milan se rozhlížel okolo sebe, "co se stalo?" zeptal se a namazal si rohlík máslem.
"Sestry s doktorem tady celou noc lítali a já nemohl spát," řekl spolubydlící.
"Kvůli mě se nemusí nikdo přetrhnout, asi mi bylo jenom blbě," poznamenal a ukousl kousek rohlíku.
Dny utíkaly velmi pomalu, byla tu nuda. Milan stále porušoval zákaz vycházení, ale musel utíkat, jinak by tu, jak sám říkal asi brzy chcípnul.
Manželka s dětmi ho nebyla už celé dva týdny navštívit. Vlastně od doby, kdy ho odvedli na jednotku intenzivní péče svou rodinu neviděl. Ano, hovořili spolu telefonem, ale hovory se soustřeďovaly pouze na téma peníze, peníze a zase jenom peníze.
Další dlouhý den uplynul.
Lehl si a nemohl usnout, jeho spolubydlící začal znovu chrápat. Posadil se tedy a promítal si v paměti ten poslední rozhovor se ženou. Díval se ke dveřím a říkal si pro sebe, jak dlouho bude muset ještě trpět za svoje chyby. Někdy se pokoušel volat i Boha, ale ten mu nepomohl, neslyšel ho. Nebo málo prosil, či špatně prosil. Začaly se mu třást kolena, potom postupně celé tělo a to se nakonec proměnilo v jednu třesoucí se hmotu.
Spolubydlící, který tiše oddychoval se náhle probudil a zeptal se, "co je ti?" zazvonil na sestru.
Milan dostal silnou dávku sedativ. Stále se trochu třásl, ale víčka dlouho neudržel a usnul. Neměl žádný sen a spal mnoho hodin. Jeho vědomí muselo být velmi slabé, protože k němu nepronikl žádný impuls, který by mu poskytl radu, jak dál. Říká se, že když se člověk vyspí vyřeší se tím spousta věcí. Kdyby možná nedostal tolik injekcí, měl by krásný sen. Podvědomí ovšem pracuje nepřetržitě a tak je možné, že přijde chvíle, kdy mu nad hlavou zašumí větve velkého stromu. Ten bude ozářen sluncem, nebo jen pouliční lampou a on uvidí anděla.
Jen tak si vzpomněl na ten stín ve větvích stromu. Nebo to byl opravdu jen stín?

------

Začal třetí týden pobytu v nemocnici a Milana čekalo jedno důležité vyšetření. Na vizitě mu bylo řečeno, že zřejmě přišli na důvod, proč má tak vysoký tlak. Jedná se o poruchu ledvin, ale tomu stejně nerozuměl. Nikdy se o takové věci nezajímal.
Dny a noci stále utíkaly pomalu.
Telefonáty se ženou byly stále na stejné téma. Sestřičky už znal skoro všechny a už také prošel celý park nemocnice. Jednou ho navštívila jeho matka, ale ta mu pouze řekla, že si alespoň odpočine. A že všechno zlé je k něčemu dobré.