Selhání 21. (Po transplantaci)

  Další pokračování příběhu o Milanovi. Druhý díl, po transplantaci..., pokračuje.

  Milan nikdy neskrýval své city ani lásku. Zda je to správné pro bytí mezi lidmi nikdy nepochopil. Okolo sebe slýchával jen, neříkej to, uděláš ze sebe šaška. Jenže šel asi vždy proti větru. Hlavou proti zdi. Tak se není čemu divit, že to tak je. Až to pochopí, bude mnohem lépe.

"Ale no tak," díval se do stropu, "vždyť přece i to tvoje hledání, filozofování a dobrodružství vychází z citů jako takových," přikryl se dekou, byla zima. Blížila se půlnoc a zase nemohl usnout. To je vždy, když něco probírá. Neuměl se prostě vypnout a usnout. No, ne vždy. Třeba když chodí tři hodiny po lese a fotografuje, poté usne hned.

  Nechává plynout myšlenky jak jdou. Snaží se je ignorovat, protože stejně jinou metodu nezná. Je zajímavé, že se mu chce spát tam a v čase, kde a kdy se to nejméně hodí. Třeba v práci.

  Opadané listí, už je zima, musí nosit už i rukavice. Přemýšlí, kam letos v zimě pojede. Má rád vlaky a tak hledá trasy, kde to bude nejlepší. Vždy ale vyraží tam, kam se rozhodne nejrychleji. Jako s tím kružítkem zapíchnutým do mapy. Už to nedělá.
------

  "No nazdar," zakřičel na Milana Jarda z dálky, "je pondělí, chtělo se ti?"

  Na tak pitomou otázku se mu odpovídat nechtělo, uvařil si kávu a sedl si na šatně na židli, hned vedle něj.

  "Co je? Vypadáš jak pondělí po ránu."

  "Je pondělí po ránu, ale co ty? Seš dneska nějakej veselej, co?" otočil se.

  "No, co, víkend byl dobrej," odpověděl a zapálil si cigaretu.

  Kouř Milanovi vždy vadil a tak se otočil na druhou stranu.

  "Aaaaa, napravenej kuřák," provokoval.

  Zalezl do své buňky, na stole spousta papírů. Plány, výkazy, to všechno měl do konce týdne vyplnit, zkontrolovat a odevzdat šéfovi, "tahle práce mě nebaví," prohodil potichu, "čísla, čísla, samá čísla," ťukal do kalkulačky.

  Naštěstí to v práci utíkalo, konec směny a dnes jde domů. Stále unavený, nevyspalý, „lehnu si a dospím včerejšek. Kluci pořád provokují, pořád jsou zvědaví. O čem s nimi mám mluvit. Obyčejné věci, obyčejné události. O tom, co slyším okolo sebe stále. Problémy, drobné radosti, Jardovy provokace,“ honilo se mu hlavou. Jarda dokázal někdy pěkně vytočit. Jako tenkrát, vlastně se to stalo minulý týden. Vyprovokoval Milana skoro k nepříčetnosti. Ví, že je sám a podal za něj nějaký inzerát do seznamky. Pak si to užíval. Nic nechápal a ten blbec to roznesl po celé firmě. Byly to samé děvky. A o to mu asi šlo.

  Zrovna včera si to s jednou užil. Ani nevěděl, proč na tu schůzku chodil. Jarda to naplánoval a Milan prostě šel. Ty peníze by měl vrátit.
-------

  "Ahoj," pozdravila.

  Ani neznal její jméno, "ahoj, kam zajdeme?" zeptal se Milan a bylo mu jasné, že ty bílé židle ve druhém patře prostě přitahují. Jakoby to Jarda všechno zařídil. Tedy, to ještě nevěděl, že je to jeho práce. Ona byla hezká, to je fakt. Ne jako ta před tím.

  "Já jsem Petra," usmála se a hned dodala, "kam si sedneme, co si dáme?"

  Běžné, hloupé otázky, bylo mu jasné že to bude kafe, nějaká ta minerálka nebo ještě lépe červené víno. Po něm je to nejlepší, to taky říká Jarda.

  "Kam půjdeme?" opět ta stejná otázka.

  Jako by tušil, co bude dál.

  "Půjdeme ke mě, tam nikdo není, žiju sama," odpověděla.

  No jistě, je doma sama, má tam pěkně zařízenou koupelnu. Hmmm, pěkně horká koupel. Stálo ho to tisícovku. No, uměla to. Petra asi bude to samé.

  "Tak zaplať a půjdeme," usmála se a vyrazili jsme.

  Tentokrát to nebylo jejím autem, ale taxík. Další peníze navíc, "já toho Jardu zabiju," Milan skoro zakřičel vzteky.

  "Koho zabiješ?" zeptala se Petra, "Jardu? Kdo to je?"

  Zaplatil, za ten kousek čtyři stovky, "ale jeden blbec a tohle jsme taky mohli jít pěšky."

  "No tak, broučku, nebuď smutnej, budeš to mít levnější," a vykročila směrem k panelovému domu.

  Taxíkář se ještě skrze okénko usmál, zřejmě tušil, co bude dál.

  No, Milanovi se to líbilo. Dala mu jen za pětistovku. Nejlepší to bylo v té vaně. A ten její orgasmus stejně nahrála, „ale jo, dobrý,“ jen tak prohodil, když kráčel ze schodů. Žádná pusa na rozloučenou. Petra protě jsem tak spala na posteli. Deka byla na zemi, od toho, jak byl Milan vzrušený, „jo, ty kurvy to prostě umí.“
-------

  "Zabiju tě ty blbe, další tisícovka v prdeli," chytil Jardu pod krkem.

  Vyškubl se z milanova sevření a jen mu pověděl, "prej si neměl dlouho ženskou, no. Tak jsem ti je sehnal. Ale neříkej, že to nestálo za to. Petra je nejlepší,že?"

  "Hmmm," kývl a pomyslel si, že to její vzdychání muselo slyšet celé sídliště. I když to jen hrála.

  Už dost, tohle by Milana zruinovalo a pak. K těm děvkám nic necítí, a ony ke němu také určitě ne. Kdyby byl hrbatý, ošklivý, odporný, je jim to fuk. Jdou kvůli prachům a Jarda to pochopil po svém. A milování je nejkrásnější, když k ní něco cítím.

  Doma si lehl, díval se do stropu a snažil se usnout. Na Petru moc nemyslel. Neznamenala pro něj nic. Představoval si tu, které může říci o tom, co k ní cítí. Neskrývat nic, ani lásku.

  "Miluju tě," řekl jen tak. Konečně usnul.