Selhání 20. (Po transplantaci)

  Další pokračování o Milanovi, jeho myšlenkách a života po transplantaci.... Hledání nových lidí, sebe sama a smyslu života.

"Tak co, už zase ležíš v knížkách?" zeptala se Eliška, "dáš si to samý, jako vždycky?"
"Ne, udělej mi nějakej bylinkovej čaj, větší hrnek pro zahřátí," otevřel batoh a vyndal knihu.
Eliška se otočila, "a nedal by sis radši grog nebo punč?" zeptala se ještě.
"Jo, to je dobrej nápad a dones mi i sachr."
U antické filozofie i tehdy začal. Jen knihu prolistoval a odložil jí stranou.
Eliška byla hezká a milá. Jinak jí Milan vlastně neznal. Vybavily se mu myšlenky, zda je lepší zůstat takhle. Chodit si do kavárny, studovat, číst si a občas se podívat na film. Nyní asi bude mít méně času. Je to fajn zase chodit do knihovny. Samozřejmě už nepočítá s tím, že by našel nějakou druhou Lenku. Tehdy to byla náhoda.
"Jednou z toho zblbneš, když pořád budeš ležet v knížkách," řekla Eliška a opět šla po své práci.
Sachr chutnal jako vždy dobře. Jo Lenka.
---
Do studovny chodil Milan skoro každý den. Měl těsně před maturitou, ale zajímal se při tom i o jiné věci. Nejvíc mu dávala zabrat asi čeština. Ruštinu už nebral vážně.
"Mohla bych si přisednout?" zeptala se a položila tu kupu knih vedle sebe.
Byla přesně podle milanových představ. Krásné modré oči, blondýnka, štíhlá a drobná. Nechápal, proč si o sobě vždy myslel, že je nesmělý, "co studujete?" hned se zeptal.
"Ekonomku," odpověděla a usmála se.
"Střední," navázal na rozhovor.
"Ne, vysokou," odpověděla a otevřela první knihu.
"Tak nebudu rušit," usmál se také a už se nemohl plně soustředit na své studium. Vyndal sešit a dělal, že si píše poznámky. Napsal místo toho ale svou adresu a ten kus papíru utrhl. Podal jí ho a prostě odešel. Prostě jen adresa a čas, kdy přijde znovu do knihovny. Nic víc.
"Děkuju, že tu budeš," podívala se na něj a pak se vrátila ke své práci.
Nejdříve tomu moc nerozuměl, ale přišla. Tak snadné seznámení to bylo. Jednoduché, jasné a stručné.
Celý rok se scházeli, povídali si o všem možném. Pak povolávací rozkaz a Milan odešel na dva roky na vojnu. A už jí nikdy nepotkal. Odstěhovala se za jiným.
---
Ale to je dávno, pomyslel si a dojedl zákusek. Byl výborný, tak jako vždy.
---
Dopisoval další část své úvahy o člověku. O sobě, o lidech. Hledal to, co je pryč, „jsem jiný. Lidé jsou jiní? Doba je jiná? Ale já nechci být jiný, nechci si hrát na něco víc a nebo se ponižovat," díval se do zrcadla, jak měl ve zvyku, "tak kde jsi, hledám tě pořád. Ty, která se krásně usmíváš, dokážeš se mnou mluvit o všem. Sedíš na lavičce a držíš mě za ruku," vyčistil si zuby.
Zrcadlo se v poslední době stalo jeho společníkem sebe sama. Odrazem snad lepšího já. Toho, kdo ví, co má udělat. Milan se jen ptá. Dává si otázky, na které zná odpovědi.
"Já vím, kde jsi, už jsem na tebe myslel," usmál se a zhasl v koupelně.
---
Filozofovat a nebo se mstít? Být hodný svého jména, člověk a nebo se stát zvířetem. Bdít nad minulostí a pomstou, či si dnes vytvářet budoucnost a hledat. Svou pravdu a lásku, pochopení a štěstí.
---------------------------------- 
MILANOVA ÚVAHA NAD DVĚMA MOŽNOSTMI

  1.

“Dnes má přijet babička, zase bude něco jiného, než jako vždy. Zase nějaká změna,” pomyslel jsem si, “kluci Vondráčků mě pozvali k nim na zahradu.”
“Aaaa. Stáňa přišel, bude mučení,” pronesl Miloš nahlas s ostatními pěti kluky v boudě ze dřeva na jejich zahradě.
“Nechte mě,” zase jsem se rozbrečel. Dostával jsem rány ze předu, ze zadu, ze stran. Jako vždy. Nebránil jsem se, jen řval na celé kolo. Nikdo už to neposlouchal, jako by mě znali.
“Jen řvi, kreténe, nás to baví,” prohlásil jeden z nich.
Pořád jen křičet, stále dokola, pořád. Ten Stáňa je divnej. Že ho to baví. Nedá si to vysvětlit. Dívám se na tu dřevěnou boudu, “tady to bylo, je to čtyřicet let.”
Babička přijede za chvíli, musel jsem jí jít naproti a proto také bylo nutné vyřídit tu započatou práci, co jsem měl rozdělanou.
Jeden z nich ještě stál na nohou, ostatní leželi. Z nosu jim tekla krev, jeden měl vyražený zub.
“No, budeš muset k zubaři,” zasmál jsem se.
Dostal pěstí mezi oči a sesypal se k zemi. Nechápu, že je to baví si takhle nechávat zničit chrup.
“Tak to bychom měli, já vám říkal, že spěchám,” sebral jsem bundu ze země a odkráčel k zastávce autobusu, "ještě se trochu očistit, aby babička neměla zbytečné otázky."
Ale nebyl jsem takový srab, jak si všichni mysleli. Měl jsem spoustu kamarádů, už jednou jsem jim nakopal. Šikanovali ostatní, i z nižších tříd. Tak mě to vytočilo.
---
Milan si sedl v parku na lavičku, byla sice zima, ale bolely ho nohy. U Elišky mají dneska zavřeno a jinam se mu nechtělo, “káva nebude.”
-------------

  2.

Jen tak, z ničeho nic. Praštil mě do obličeje. Šel jsem prostě jen okolo. Byl to deváťák. Já chodil do páté, teprve. Nestačil jsem se ani bránit. Všichni jako by vyčkávali na ten můj pláč a na to, že se nebráním. Moje babička mi pořád dokola opakovala, "oni po tobě kamenem, ty po nich chlebem," ale to nešlo donekonečna.
“Nech mě bejt, co jsem ti udělal,” křičel jsem a můj kamarád mi nepomohl. Možná se mu taky líbil ten jeho pláč a bezmocnost. Vlastně toho později sám využil.
“Stáňo, proč se nebráníš?,” zeptal se mě. Jako bych tušil jeho hloupou otázku.
Pokrčil jsem rameny a pokračoval v cestě k potoku. Zase jsem si utíral rozbitý nos a slzy.
---
Byla zima, vstal a vyrazil k domovu, “tak toto se vlastně vůbec nezměnilo, pořád připadám lidem jako ufňukaný Stáňa,” pomyslel si, jen tak pokrčil rameny, jak měl ve zvyku. Stmívalo se, “čtyři hodiny odpoledne a už tma, ach jo.”
--------------

  3.

“Už na mě nikdy nesahej, nikdy se ke mě nepřibližuj,” řekl jsem a sebral ze silnice jeho peněženku, “a tahle dvacka je moje, jako odškodný.”
Kámoš mě poplácal po ramenou, “hmmm, seš dobrej frajer, takhle namlátit deváťákovi,” a nezakrýval hrdost, že mě zná.
“Jo, jasný, neboj vole,” vzal jsem dvacku a strčil si jí do kapsy, “zvu tě na sušenky a limču.”
---
Stal by se oblíbenějším, ale možná i násilníkem. I když dnes jsou možná takoví lidé více na očích. byl by třeba slavný sportovec, kulturista. Ale také možná vrah. Bylo snad lepší, že se tehdy bál, aby strachu odolával jinak? Aby viděl věci a lidi z jiného pohledu? Možná to tak mělo být. Snad proto je to právě Milan.
Hledá nějakou náhradu za sebe samého. Kdo za něj bude odpovídat na jeho otázky, které si neustále pokládá. A pořád dokola hledá odpovědi. Odpověď na důležitou otázku, zda být sám nebo ne. Hledat jí. Tu, která se stane i mou součástí. Byla by cesta toho násilníka jiná?
“A proč jí hledám? K čemu mi bude dobrá? Vystačím si sám,” odemykal dveře od svého prázdného bytu. Už se těšil na horkou sprchu a čaj. K večeři zase něco lehkého, chleba s máslem a rajče.
“Ten druhej Stáňa je frajer, nabančil tomu deváťákovi,” usmál se a zapnul televizi, aby byla kulisa, “emtíví, to si pustím, kašlu na sousedy, taky jim ti pitomí psi pořád štekaj.”
“Jaký bych byl, kdybych byl jako ten druhej Stáňa. Borec. Frajer. Možná,” pustil si teplou vodu a nechal jí stékat tak dlouho, dokud přestal cítit zimu.
Hledal dobrý film, něco na uklidnění. Něco, aby nemusel myslet a vzpomínat.
“Pojedu do hor, potřebuji dovolenou,” začal padat sníh, “třeba tě tam najdu, jako kdysi, ale nechal jsem tě utéct, pryč.”
---------------

  4.

“Ležel jsem v posteli a těšil se do školy, na další bitku. Holky to mají rády. A kluci ještě víc. Kámoši jsou super,” zavřel jsem oči a navíc si uvědomil, že ani jeho otec alkoholik nemá doma šanci, "prostě jsem ho shodil ze schodů, jen tak."