Selhání 2. (Před dialýzou)

  Druhá část 1. dílu budoucí novely z nemocničního prostředí. Sobecký pohled na svět, který, byl vychováván k tvrdost. Nosorožec vždy projde trním, na rozdíl od slabého skotu, který než hradbu obejde, chcípne hlady. Tato představa ho stále doprovázela.

Z peřiny vykukovala hlava, vlasy rozcuchané a barva? Snad černá, vůbec se neleskly. Oči byly zapadlé, vlhké a červené od slaných slz, které hodiny kapaly ze smutných očí.
Milan se na ní díval a pak se nesměle zeptal: "Co se vám stalo?"
Žena ležela stále stejně a bez hnutí, "spolykala jsem prášky."
Posadil se a deku přehodil přes okraj postele, ale opatrně, aby si nevytrhl hadičku, "a proč?" zeptal se, byla to dost hloupá otázka, ale nenapadlo o nic lepšího.
"Nemám kde bydlet, dítě mi vzali do ústavu, nemám peníze a manžel mi zabral byt," odpověděla a znovu se rozplakala. Nebyl to vlastně pláč, ale jen fňukání z posledních sil.
Pokrčil rameny a otočil se. Díval se na digitální infuzi, blikaly na ní číslice. Do malé nádobky pomalu kapala tekutina, která hadičkou tekla do jeho žil a měla mu prý pomoci, také to očekával, že zabere rychle a půjde domů, napil se.
Sestra zatáhla závěs mezi Milanem a paní, se kterou si před chvílí povídal.
Bylo slyšet jen hlasy, ale ty potom utichly.

Četl v jednom časopise, který si půjčil, ale nebylo v něm nic zajímavého. Vlastně v tuhle chvíli a na tomto místě ho nebavilo nic.
Bílé stěny a strop. Stále ten samý monotónní zvuk. Nějaký přístroj, zřejmě nějaké umělé srdce nebo co.
Po několika málo hodinách roznášely sestřičky večeři.
Podíval se na jednu z nich a zeptal se: "Co je s tou paní tady vedle?"
"Ta paní umřela," odpověděla sestřička s klidem a odnesla jeho talíř s nedojedenou večeří na vozík.
Na chvíli se zarazil a pak si pro sebe řekl, „no neměla polykat prášky,“ jeho srdce bylo přístupno pouze jeho problémům, okolní svět ho vůbec nezajímal. Od jisté doby byl velmi sobecký a myslel jen na sebe. Ve firmách, kde pracoval jako obchodní zástupce a dealer se naučil myslet jen a jen na sebe. Peníze, které bude mít. Čím více lidem zblbne hlavu, tím lépe pro firmu. Jednotlivec nikdy neměl žádnou cenu.

„Firma tu bude věčně a jednotlivec vždy padne,“ jak říkal jeho bývalý šéf.
Dostal jen to, co na něj zbylo, aby se neřeklo. Ale i tak byly zisky tučné. Vydělával sice hodně peněz, ale to nestačilo uspokojit potřeby rodiny, navíc příliš hospodařit neuměl, kde se to měl naučit, doma? Jeho otec, který všechno propil či matka, která před ním schovávala každou korunu? Pak se začal chovat jako bohatý a úspěšný muž. Začal utrácet více, než kolik vydělával. V tomhle se trochu začal podobat otci, i když se bránil tomu, že převzal něco z jeho povahy. Humor, ochota pomáhat druhým, láska, pochopení a vše ztratilo smysl, když začal myslet na peníze a jak co nejlépe uživit rodinu. Tedy spíše hlavně nejdříve sebe. Už ani jako sobec na rodinu nemyslel. Když se oženil vnímal své okolí, ale vzal si z něj jen to horší. Začal se řídit pravidlem, které se stále hlásalo, "kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu."
Milan sice doslovně nekradl, ale okrádal zákazníky ve jménu firmy, kterou zastupoval. Prodával neprodejné zboží za velmi vysokou cenu a sázel hlavně na důvěřivost lidí. Co nebylo zakázáno bylo dovoleno.
Láska zemřela a srdce zkamenělo. Pohádka skončila. Už se neusmíval, jen počítal a přepočítával. Co za sny, co za život a co za lásku. Jeho pohled na realitu se stal pohledem normálních obyčejných lidí. Bylo to normální a tak už nebyl tak zajímavý, byl prostě průměrný. Navíc se k rodině choval, jako by ani rodinu neměl. Kde pochytil tyto vlastnosti?