Selhání 18. (Po transplantaci)

  V této době nejen, že nevím, co napsat k politickým, ale i běžným událostem. Také jde velmi pomalu oprava mého rozsáhlejšího literárního díla.  ----------------

  Tak známé místo, jsem tu každý rok, jen pokaždé jiní lidé. Několik ordinací. A stále dokola si pokládám otázku, kolik času mi ještě zbývá. Minule jsem tady seděl skoro dvě hodiny, no co, objednaný jsem, budu čekat, zavřel oči. Musel brzy vstávat. Kolik času mi ještě zbývá, ptám se sám sebe, stále dokola mluví k sobě. Prostě ho nebaví ty čekárny, ti čekající pacienti. Lepší by bylo být zdravý a nebo prostě nechodit k lékaři. Bylo by to hazardování se životem nebo realita? Za marození nezaplatí první tři dny, pomyslel si. Příjde o spoustu peněz, nezbyde na léky, takže nakonec stejně musím jít k lékaři kvůli přechozeným nemocem, abych měl peníze na léčbu nemoci. To je ale hloupý kolotoč.

  Milanovy myšlenky se opět ponořily kamsi do minulosti. Nelze se toho zbavit?

---------

  Letos zajel do Sedlčan, vlastně projížděl okolo Kosové Hory. Nikdy tam před tím nebyl, přitom díky jedné osobě mohl toto místo dávno navštívit. No, co už. Kam to tenkrát jel?

---------

  Bylo to v roce 1980, asi, bylo mi sedmnáct. Ještě jsem chodil do učení. Doma jsem položil mapu na koberec a pustil kružítko, jo, zaradoval jsem se, Nízké Tatry, a začal balit batoh. Vyrazit jsem měl kolem páté odpoledne, vlakem na Brno. Nic zvláštního na mých rozhodnutích nebylo, dělal jsem to stále, pokud jsem nic dlouhodobě neplánoval.

  V Bohumíně na nádraží jsem si vždy koupil nějaký ten obložený rohlík. Nevypadal nikdy vábně, ale jíst se ještě dal. A kofolu. I když jsem měl radši citrokolu. Mířil jsem do vlaku, aby mi neujel. No, nikdy se to nestalo, měl tu hodinovou pauzu. Jakási škola prý od Sedlčan, kde jsem nikdy nebyl jede do Vysokých Tater. Lyžovat. Ale byla s nimi legrace. Zabralo pár písniček na kytaru a harmonika. To zapůsobilo vždy. Lidi se přidali a byla legrace. Jo, čundry jsem si užíval.

  "Jmenuju se Lenka," měla brýle a černé dlouhé vlasy. Nijak moc se mi nelíbila, ale byla veselá, "zahraj ještě něco."

  "Slzy tvý, mámy šedivý, stékají na polštář, ..., zpíval jsem a hrál písničku od Olympicu. Vzpomínám, ale co se dá dělat. Ti kamarádi ze severu jsou už pryč.
Na sedačce mi ráno přistálo psaníčko, od Lenky. "Napiš mi,“ a její adresa, ... Kosova Hora.