Pro někoho transplantace znamená nový život, pro někoho potvrzení lásky. Pro někoho hledání nového smyslu života. Milan se více zajímal o věci, tak vzdálené od reality, ale s realitou tak úzce spjaté. Hledání nových lidí. Pokus obnovit vztahy po rozvodu. Najít si novou přítelkyni. Zůstaly jen ty vzpomínky a budoucnost? Pokusy o seznámení?
Oblékl si kabát, protože sedět doma u počítače a hledat si virtuální přítelkyni je asi o ničem. Je to stále dokola. Povídání o těch jednoduchých věcech, o ničem. O světě a žití, které nás neustále obklopuje. Zase další krize, zase další zdražení, bude hůř. Problémy s manžely, samota rozvedených paniček. Vyšel z domu. Začal padat první sníh. Zapnul si kabát a vyrazil na náměstí, do kavárny. Většinou chodí do LaCafé, kde se nekouří a je tam klid. Vždy s sebou bere zápisník a knížku, podtrhává si už jako Klaus, o kterém si to přečetl v jednom časopise. Naštěstí nebere ze stolu propisky, jak to dělá Jarda. Nedávno mi přinesl jednu z pošty.
Milan dává rady druhým, ale sám si nedokáže poradit. Hledá způsoby jak najít kamarády, přátele se kterými se dá mluvit i o něčem jiném. Hledá sám sebe a cítí se víc sám, poslední dobou má jen pocity, ptá se dokola na ty samé věci.
Dnes má službu Eliška. Když tu je, cítí se lépe. Jenže je hrozně mladá a Milan tam chodí jen na kávu a dvojku červeného. Ona už ví, co si dá, dokonce také i to, co čte. Je milá, kdyby byl mladší, nerozhodoval by se. Asi jako před třemi lety, kdyby ta krásná drobná blondýnka nebyla vdaná. No, její manžel si jí nevšímal. A už dávno nechce být obšťastňovatel vdaných chudinek. Dávat rady druhým dokáže každý. Ono šlo spíše o sexuální obšťastnění než o rozhovory na jakékoliv téma. V podstatě i jemu to přinášelo uspokojení.
Táhne mu na padesát let. Mladá děvčata, byť se mu líbí se stávají spíše objektem jeho platonického vnímání a představ srovnatelných s erotickými a porno stránkami na internetu. A nejen jich. Už delší dobu uvažuje o přiobjednání si speciálních programů v televizi. Napadla ho jen myšlenka, kam že to dopracoval.
Jak říká jeden kolega v práci, “máš to zadarmo a taky je to příjemný, udělat si to sám.“
Usmál se u těch myšlenek a Eliška se usmála na něj, jen kdyby tak věděla proč. Sundal si kabát a položil ho na vedlejší židli. Seděl u stolu v rohu, u okna a chvíli pozoroval dění na ulici. Měl dobrý výhled. Vždy si opakuje. Klídek, však ona mi ta povinnost neuteče. A má pravdu, ještě mu žádná práce neutekla. Udělat se prostě musí. Je to za stejné peníze. Uspěchaná práce přináší další uspěchanou práci. Nikdy se nezastavit, protože, proč protože?
Upil trochu z šálku kávy a otevřel knihu. Povídání o smyslu života. Byl rád, že pochopil, že realita, hlavně ta dnešní spíše bolí, než aby ho nějak uspokojovala. Pokus přizpůsobit se lidem okolo, jen proto, aby měl kopu přátel, to příliš nevyšlo. Tak co, hledal sám sebe, protože je to stejné. Ani Eliška to nechtěla vědět. Ale je to jen servírka, která mu donese to nejlepší červené víno, které tu mají.
Jeho pokusy o humor většinou vycházely v práci. Kolegové Milana znali jako veselého chlapíka s občasnými problémy, ze kterých se prostě musel vypovídat, jinak by se dávno zhroutil. Vlastně se sám divil, jak je možné, že vypadal mladě, na rozdíl od stejně starých lidí od nich. Jen ta jedna věc ho trápila, najít si přítelkyni, se kterou by se prostě mohl bavit.
----------
Kráčel po chodníku domů a pořád dokola stejná myšlenka. Kde je? Kde bydlí. Je v mém věku ještě možné doufat, že jí najdu? "Je to blbost," zamyslel se a otevřel dveře do jeho malého bytu.
Díval se do zrcadla a krčil rameny, "je to stále dokola, dokolečka. Je těžké hledat sám sebe, Lehké je dávat rady druhým. Takových potkává denně spousty, na blbé otázky vždy dostanu blbou odpověď, nebudu se tedy ptát," mluvil sám k sobě.
Zalehl a jen pomyslel, že ráno zase vstává do práce, "měl bych si vzít dovolenou a vyrazit do hor."
----------
„Můžu se vás zeptat, kam jedete?" začal Milan rozhovor, aniž by musel dlouho přemýšlet o své nesmělosti. Ta už je dávno pryč s dobou, kdy mu šlo o to seznámit se s dívkou.
Seděla u dveří kupé vlaku, "do Prahy," odpověděla a opět se dívala kamsi do uličky. Pak už jen mlčela, nasadila si sluchátka a bylo opět ticho.
No, co, pomyslel si a také sáhl do batohu pro knihu, málokdy se stává, že se začte, aniž by sledoval krajinu za okny. Dnes ale ano, aby nemusel přemýšlet nad tím, co zase provedl při pokusu navázat rozhovor s tou slečnou. Je to stále dokola, pořád se ptát a nevědět, že už to prostě tak je, chci snad něco změnit? Hlavně lidi? Jsou takoví, je pryč mé dobrodružství, je to spousta let. Vlakové zážitky let minulých jsou pryč.
"...síla sjednocující a síla rozdělující. Láska a nenávist," dva a půl tisíce let stará myšlenka jednoho filozofa. Tak jasná a jednoduchá. Mluvíme o nich skoro denně a máme ve všem jistotu. Láska spojuje, nenávist rozděluje. Zavřel knihu, ještě jednou se podíval na dívku, která měla sluchátka v uších.
"Dáte si kávu?" otevřely se dveře.
Vyndal peněženku z náprsní kapsy kabátu a objednal si jednu silnou a něco sladkého k tomu, "káva bez zákusku není ono," řekl, usmál se a zaplatil.
"Děkuji, na shledanou," zavřel za sebou dveře kupé a pokračoval dál.
Slečna nevnímala co se děje, usnula.
Láska a nenávist. Hmmm, vzpomněl si ještě na poslední kapitolu knihy a vyhlížel obrysy hlavního města. Vlak projížděl Říčany.
Na pražském Hlavním nádraží v hale bylo jako vždy plno lidí. Propletl se mezi nimi a zamířil k metru, doufám, že se trefím na ten správný směr a neskončím někde v Holešovicích, jako minule, uvědomil si a ještě jednou se pozorně podíval na směrové tabule. Zase do nemocnice, na kontrolu, jako každý rok. Pořád dokola.
"Příští zastávka I. P. Pavlova," ozvalo se.
Milan seděl pohodlně, ne jako minule, kdy stál na jedné noze, která nebyla ani jeho. Dnes moc lidí necestovalo, také ještě nenastala dopravní špička.
Pořád si odpovídá na stejné otázky, dostanu nové léky, jako vždy. Také v tuto dobu na nic jiného nemyslel. Jen se snažit tvářit normálně. Usmál se. Jen tak. Na tu hezkou slečnu, co seděla naproti.
Nereagovala. Úsměv neopětovala.
