Tento díl není zcela dopracován, bude tedy vkládám méně pravidelně, než kapitola předchozí, Před dialýzou. Život se změnil, pohled na něj také a množství léků jako by znásobilo jeho vlastnosti, emoce, chyby a přednosti. Nová transplantovaná ledvina po dvou letech dialýzy zachránila jeho fyzické tělo. Touha něco dokázat byla stále silná, snad silnější. Klacky pod nohy ale měly větší váhu, musel více bojovat. Odehnal od sebe lidi, aby snad mohl najít nové?
To neustálé hledání. Nové věci, nové události, nový život. Další nemoci, které přibyly a znásobily se. Pocity, že je na všechno sám. Přesto, měl okolo sebe známé a kamarády. Možná mu to nestačilo, chtěl snad víc, chtěl to všechno hned, bez práce?
------------------
„Asi tomu nerozumím, jsem snad z jiné planety a pozoruji zde ten cvrkot lidský. Nad tím, jak všichni natahují ruce a čím více tak činí, tím více do nich dostávají. Aby ti, co dávají získávali zpět více, než rozdali. Snad aby mohli dávat více i těm, na které se ještě nedostalo. Snadnější přístup k naplnění dlaní. Snad, aby byly dříve ještě více prázdné, či dokonce děravé,“ říkal si pro sebe Milan, “nehrabej se v tom pořád, ser na to, za chvíli jdeš domů,” zavřel za sebou vrata od dílny a zmizel mezi tou spoustou strojů. Dílna byla rozlehlá, nebylo možné rozpoznat, ze které strany se ozývá zvuk vrtačky či soustruhu. Zda přichází vedoucí, mistr a nebo se zde prostě ztratil zákazník, který tu nemá co dělat. Pokud se tu někdo nevyzná tak dobře jako on. Dostával vynadáno, když se tu někdo cizí ztratil, úmyslně či neúmyslně. Tak nějak to měl na starosti, ale rozhodně neměl čas, aby za každým chodil. Hlídat auta, co přijíždí a tak. A doma? O tom se mu nikdy moc mluvit nechtělo, vždy si přál vlastní byt, kde je ticho. Kde ho nikdo nebude rušit a může si dělat, co chce. Jen neví, zda by bylo dobré nemít okolo sebe žádné lidi. Poslední dobou přestal i v televizi sledovat béčkové filmy a pořady. Dal se na dramata a životopisy obyčejných lidí, kteří to někam dotáhli. Ale i tak hledal smysl toho všeho. Výmluvy, že v naší zemi toho nelze dosáhnout, je jiná doba, jiní lidé. Jiné chápání. A stále dokola. Hlavně že bylo stále o čem přemýšlet. To Milana nepřešlo.
Pochyboval, zda má vůbec smysl se o něco pokoušet. Napsat, vytvořit, či se snažit o něco, co má význam. Jen tak si prostě něco vymýšlí, jako když byl dítě. Život dospělých je zvláštní. Pravidla, která se vlastně ani nedodržují, jen se určují. Zřejmě aby bylo co na práci. Hledají se skulinky, aby se zase musely ucpávat někde jinde. Nadávají sami na sebe, hlavně na ty, kdo o ucpávání děr rozhodují. Kolotoč. Všichni máme takový ten svůj kolotoč.
Už od dob, kdy skončil na elektrárně stále filozofoval o životě, nikdy ho to nepřešlo. Možná měl pomilovat více žen, než jen mluvit a mluvit. Život asi je životem ve své jednoduchosti a ne jeho rozebíráním. Má se žít a ne o životě mluvit.
---------
Doma si uvařil čaj a jako vždy ve stejný čas, namazal si dva krajíce chleba s máslem. Tak jako vždy, ve stejný čas si pustil televizi. Seriál, film, dokument. Stále se opakující programy. Knihy, srovnané v knihovně byly zaprášené. Neotevřel dlouhou dobu ani jednu z nich. Snad léta. Zanevřel na cokoliv, co by ho odlišovalo od normálu. Ale ani tudy cesta nevedla. Byl stejně sám, tak jako dřív a nebylo už na co to svést. Snad na ledvinu či cukrovku. Někdy ho napadlo se dívat do monitoru a hledat na internetu inzeráty na seznámení. Jako by ho to mělo zachránit od domnělé samoty, kterou si také vytvořil sám.
"Introvert, filozoficky založená hledá muže, který by jí pomohl v hledání smyslu skutečného života."
Okamžitě odpověděl, i když byla o patnáct let mladší než Milan. Jen tak ho napadlo, že by to mohla být ta, která ho vrátí k hledání toho pravého života, lásky, citu a obyčejné radosti. Kolik ale tak pitomých slov četl, natož poslouchal. Snad se skutečně odpoutal od lidí, kterým nerozumí. A nyní snad najde tu, která porozumí jeho slovům.
Odpověď přišla za necelou hodinu: "Vedle takovýho starýho dědka bych se cítila jak dítě. Já, která vypadá jak panenka na hraní do postele."
Odpověděl pouze jednou, ale opakovalo se to. A ty další? Upřímnost? Láska? Těch pár řádek o realitě? Bylo to stále stejné. Pokus o humor. Mám hledat a nebo přijde sama? Kde hledat, kam jít, jak se usmívat, kam se dívat. Náhoda? Asi lepší si zavzdychat v posteli a víc neřešit. Udělat jí to dobře a ona se pak na mě pověsí, jako kabát na věšák, pomyslel si. Díval se na televizi. Komedie, jak jinak, o jedné slečně a chlapci, co se hledají a když se najdou...... Ale dívat se na to dá. Jako na většinu podobných romantických nesmyslů o lásce.
-------
Sledoval krajinu za oknem autobusu, v dálce viděl město. Je přikryté jakousi barevnou mlhou. Inverze, pořád dokola. Už se blíží zima. Lidé si stále stěžují, počasí, peníze, zdraví. Čekal na dopis, který stále nepřicházel. Minulost je pryč.
Seděl stále doma a čekal, že ho navštíví štěstí, co mu jednou zaklepe na dveře. Jenže ono nic. Proč by mělo klepat? Více ho potřebují jinde. Snad. Pak se na monitoru někdy objeví obálka, a z reproduktorů se ozve, "přišla ti pošta," nemá co dělat, tak si nahrál různá upozornění. Jsem jako dítě, co vymýšlí hlouposti, usmál se. Čte si krátký email a vůbec nic nechápe, kde je ta upřímnost, kde je ta pravda, kde je ta, kterou jsem si tak oblíbil, mám choutky někomu stále něco vysvětlovat. Jak to udělat, aby to bylo co nejlepší, pro mě, podle toho jak to vidím já. A opět se zabývám stejnou myšlenkou, jak by to bylo nejlepší. Tam, kde nikdo neslyší, jen sám sebe? Jsme asi všichni stejní, jako já. Jako oni. Milanovo filozofování nebralo konce a nejraději by vrátil čas. Kdy se setkal s Martinem, filozofem. Kdy nemávl rukou nad otázkami, co je člověk, kam patří, kde se vzal.
