Jaké to je, když se rozhodnete ukončit život. Jaké je procitnutí a jaké je, když vás druzí přesvědčují o smyslu života? Nijaké, pokud se proto nerozhodnete sami, že pokračovat má smysl.
Šel se zase jen tak projít. To vlastně dělal pokaždé a za každého počasí. Každý den zvedal sluchátko a poslouchal, jak se dětem stýská po otci.
Děti stále opakovaly jednu a tu samou větu, "táto, vrať se."
Milan měl v hlavě velký zmatek. Děti ho volaly, ale doma vydržet nemohl. Kdyby tak byl alespoň zdravý a mohl pracovat. Už nechtěl být slaboch. Byla to zkouška, kterou měl úspěšně ukončit? Ale kdy? Procházel se po loukách a díval se kamsi. Co v těch místech vlastně hledal. Někoho, kdo mu podá ruku a poradí, co má dělat? Hledal tam snad ztracenou Nikolku, kterou už dvacet let neviděl? Najde někoho, kdo mu pomůže na ní zapomenout? Milan vlastně celý život jen snil, ale málokdy se snažil se ke svému snu alespoň trochu přiblížit. Stále byl někde jinde a stále nebyl spokojený, přesto se mu ale líbilo všude.
Kráčel po polní cestě a vůbec se nezajímal kudy jde. Nic ho nebavilo, neměl chuť bojovat a přepadl ho znovu strach z něčeho. Uvědomil si, že nikdy nic nedokončil, nic nedotáhl do konce. Toužil po úspěchu, ale jako by ho cosi nutilo, aby se to stále hned.
Otevřel dveře. Zul si na chodbě boty a vstoupil do obývacího pokoje.
Matka opět seděla v křesle a dívala se na televizi,"vzal sis ráno vůbec prášky?" zeptala se.
Milana to štvalo, ta neustálá starost, "jasně," zalhal a šel si lehnout. V hlavě mu hučelo, ale neměl už žádnou sílu pokračovat. Kolik let ještě, zeptal se sám sebe. Zeslábl, už nechtěl žít, někomu stále něco vysvětlovat, podceňovat se a obviňovat ze svých chyb. Pomalost, netrpělivost, touha něčeho dosáhnout bez velké snahy. A aby to bylo už teď a hned. Choval se jako dítě. Léky měly sice dlouhodobou účinnost, ale už to bylo tři dny, kdy si je vzal naposledy, „ještě tak týden a budu mít pokoj, navždy.“
"Měřil sis tlak?"
Podíval se na skříň, tam úplně nahoře byla krabička, v ní tonometr. Dostal ho od matky jako dárek, aby si mohl hlídat své zdraví. Nejpitomější dárek, jaký kdy dostal. To ale nebylo vše. Na poličce ležel glukometr, ten byl od diabetoložky. Vedle ještě pouzdro s dvěma pery na inzulín. Byl na všem vlastně závislý, aby si prý udržel zdraví. Aby mohl žít. Pěkně děkuju, pomyslel si.. Už ho nebavilo se stále dívat na výraz jeho lékaře při kontrole v ordinaci nefrologie. Každý týden do nemocnice, pak na polikliniku na diabetologii. Plné čekárny, dlouhé čekání, poslouchat stále ty samé stížnosti na bolesti, nemoce, utrpení. Na to, jak kdo komu ubližuje. Stále dokola, někdy i tři hodiny. Jeden pacient odejde, přijde další. Podíval se na matku a pak si omotal manžetu okolo paže, "sto osmdesát na sto dvacet," řekl jen tak a hodil přístroj na zem. Vypadly z něj baterky a zakutálely se pod křeslo.
"Nekoupila jsem ti ho proto, abys s tím takhle házel," řekla a položila šálek s kávou na stolek.
Milan se na ní zlostně podíval, pronesl něco o tom, že raději půjde pod most a šel si znovu vedle lehnout. Pustil si walkmanna a do sluchátek zněla hudba od skupiny Prodigy. Byl hodně naštvaný a proto si vybral tu nejagresivnější hudbu, co našel. I poslech kapel, co hrají tvrdší hudbu dokáží udělat své. Krevní tlak ještě stoupne, kolikrát i přes dvě stě, což u Milana byla poslední dobou skoro norma. Někdy se hodnoty blížily k 250 na 140, snad i více. Nebral léky, obě ledviny vykazovaly stále nižší funkčnost. Byl to pro něj důvod k umírání bez snahy způsobit si sebevraždu. Nepolykal léky, nebral drogy, nepil alkohol. Nemusel do těla nic dodávat.
------
"Nejezdi nikam," řekla Ivana, která stála na parkovišti. Opírala se o kapotu Milanovy Toyoty, "nespal jsi skoro dva dny, zabiješ se." zřejmě i tak ho měla jeho žena ráda, když měla takové starosti.
Milan tomu ovšem nevěnoval pozornost, "musím jet prodávat," řekl a zavřel dveře. Musel shánět peníze, zapomněl na děti i na ženu. Už se s ní ani nemohl milovat, jeho zdraví se stále zhoršovalo. Nespali spolu v jedné ložnici a on se s ní spíše hádal, než aby se snažil pro to něco udělat. Zastavit se. Nastartoval motor. Podíval se oknem ještě jednou na Ivanu a řekl si pro sebe, že kdyby nejel, musel by poslouchat, že je málo peněz. A zákazníci čekají. Měl spoustu dluhů, které sice nedosahovaly závratné výše a daly se během krátkého času zaplatit, ale dluhy jsou dluhy. Měl plnou hlavu starostí a nespal, nejméně padesát hodin. Vždy si našel výmluvu a sváděl to na druhé. V noci hlídal na elektrárně, a ve dne prodával. Zadní sedadla byla sklopená, leželo na nich zboží, které bylo už sice prodané, ale ne předané. A některé, jak se později ukázalo i kradené.
Vyjel z města a zamířil k hlavní silnici. Pršelo a byla mlha. Zařadil pětku a šlápl na plyn. Auto se rozjelo rychlostí přesahující sto kilometrů za hodinu. Ručička se pomalu přibližovala k číslu 150. Nestačil sledovat kudy jede, byl si jen jist, že tuto cestu zná i poslepu. Do kopce sice nejel tak rychle, ale když se silnice přehoupla, auto znovu zrychlilo. To ale Milan už tachometr nesledoval. Jel hodně rychle, a proto mu možná jakoby noha přimrzla k plynu. Ruce držely křečovitě volant a oči se mu zavíraly. Blížil se sen, auto jelo šílenou rychlostí. Zatáčky projížděl ani nevěděl jak. Blížil se k vesnici. Jeho život se rychle promítal v jeho mysli, co udělal správně, co špatně, co udělat měl a co neudělal. Rána, sklo mu prolétlo okolo hlavy, starý dřevěný telegrafní sloup se přerazil a letěl vysoko nad střechou auta. Další rána, tentokrát mnohem silnější, do stromu. Zastavil se o silný kmen, dole pod silnicí. Nebýt tam ten les sletěl by ze srázu hluboko k říčce. Milan nevěděl jestli ještě spí, bolelo ho koleno.
"Ty vole, nestalo se ti nic?" ozvalo se za ním. Podíval se skrz rozbité sklo, stál tam nějaký chlápek.
"Ne, co se to stalo?" zeptal se a drápal se ven, "nemáte cigáro?" sedl si na trávu.
Nevadilo mu, že byla mokrá, hlavně že mohl potáhnout trošku toho nikotinu. Podíval se na vrak své Toyoty zaražené do stromu. Rozbité zboží za desetitisíce. A další problémy, které si v tuto chvíli ani nesnažil představovat. Jen on zůstal na živu. Nevěděl, zda je to dobře, že začíná jeho život s nekonečnými dluhy. Ani v té době netušil, že má havárii nahlásit na pojišťovně. Neudělal vůbec nic a zkomplikoval si budoucnost na dlouhou dobu.
Anděl by možná řekl, "ještě s tebou mám plány," kdo ví, zda to není nějaká zkušenost, jak žít jinak. To všechno mělo přijít.
------
Telefonoval, držel sluchátko, v hlavě mu hučelo. Nevnímal rozhovor, nevnímal okolí, nevnímal hlasy.
"Tati, kdy se vrátíš domů," zeptala se malá Lenka.
Milan odpověděl jen, "nikdy," a zavěsil. Neuvědomil si, že způsobil jeho dcerce zřejmě nemalý šok. Choval se zvláštně. Doma mu nic nepatřilo. Bydlel ve velkém domě, který mu nepatřil. Přišel s taškou, několika korunami v peněžence. Odměnou za to vše mu je jen jedno. Neustálé připomínání jeho neschopnosti. Možná bral všechno příliš vážně, ale opakovalo se vše, co kdysi prožíval ve škole a doma. Zase byl malý a zbytečný. Možná to vše způsobilo, že mu selhaly ledviny, dostal cukrovku, měl vysoký tlak. Vždyť stačilo přestěhoval se ke své ženě z obýváku a gauče. Aby se znovu usmívala a radovala, jako dřív. Mít více času na děti a dohodnout se i v jiných věcech, hlavně finance. Asi byl příliš sobecký v tom, že chtěl všechno řídit sám. Vždy představoval ráj, ale probouzel se v pekle. Byl vděčný za každou sekundu, kdy mohl zavřít oči a představovat si cokoli a kohokoliv. Přitom měl, co si přál, měl děti a rodinu. To všechno se mu rozpadalo. Byly na vině léky, jeho nemoc a nebo sobectví?
"Kolik máš tlak," zeptala se znovu starostlivá matka.
Podíval na displej. Oči se mu zalily, vše bylo rozmazané, chytil se rohu stolu a upadl na zem. Byl v bezvědomí, srdce se zastavovalo a opět se rozběhlo v rychlých rytmech, jako by končilo. Jako by se jeho život nacházel na hranici, u řeky Styx, kde čeká převozník. Kolem byla jen tma, díval se jen na malé zelené kolečko v dálce. Pak si v duchu uvědomil, že jde do ráje. Podvědomí vytvářelo záhadné obrazy, že by samotný Bůh a nebo představy, či mozek vytvářel pomocí svých chemických procesů tyto záhadné úkazy, tvary a barvy.
-----------
"Vy jste se snad zbláznil," řekl lékař v nemocničním pokoji.
Milan si nepamatoval, jak se dostal zpět do nemocnice. Venku bylo hezky, svítilo slunce.
"Kde jste myslel, že skončíte?" zeptal se a díval se při tom na sestřičku, "vy vůbec neposloucháte. Vždyť vám bylo řečeno, že když nebudete brát léky, tak můžete umřít."
"Já myslel, že kecáte."
"Už to nikdy nedělejte, ještě máte spoustu času."
