Selhání 13. (Před dialýzou)

  Vzpomínky na dobré časy neřeší to, co je nyní a co nastane potom. Sny, představy, touhy, hledání budoucnosti. To vše není to pravé dnes, kdy si připravujeme budoucnost. Pokud jsme pesimisté, nic jiného nás nečeká, než starosti a bolest.

 Vlak vjíždí na velké nádraží. Milan sedí v kupé, které se v Drážďanech vyprázdnilo.

Venku bylo docela teplo. Dole pod mostem vedla čtyřproudová silnice a vedle ní za zdí začínal park plný skluzavek, prolézaček a různých dalších dětských her. .
Vlak jel ještě kousek městem, pak se objevila budova s velkou tabulí: Berlin-Ostbahnhof.
Vystoupil, ale nevěděl kam má jít. Na dalším nástupišti byl vlak složený z malých vagónků. Tedy menších než má normální vlak. Velká cedule s nápisem S-bahn. Parta mladíků zřejmě jela tím směrem a tak se jich lámanou němčinou zeptal.
Pár východních marek, o kterých ještě tenkrát netušil, jak jsou tyto peníze bezcenné. A lístek na velký koncert rockových skupin. Sehnal ho náhodou v informačním centru NDR v Praze. Vlastně proto, že zde měla vystupovat skupina Karat, která v poslední době udělala velký skok a Milana zaujalo jejich třetí album. Bylo lepší než Modrá planeta.
Osm hodin večer, hlediště bylo osvětleno modrým světlem a vše zahalovala mlha. Čtyři postavy, tři muži a jedna žena. Kožené bundy a na zápěstí měl každý široký náramek, který se blýskal v záři reflektorů. Unterm Asphalt. Tak to ho dostalo asi nejvíce.
Publikum začalo tleskat a pískat. Milan tuto skupinu neznal, proto byl velmi zvědavý co zahrají a stálo to za to, protože další známé kapely, jako Puhdys, City, od kterých měl doma elpíčka už ho tak nebraly..
"Tamara Danz!" ozvalo se z reproduktoru. Hučení syntezátorů, rozechvělo snad vše, okolní vzduch, lidi a hlavně Milana. Hučelo mu v uších a jeho tělem pronikalo zvláštní mrazení.
"Mont Klamott," tak to zadunělo.

A najednou, jako by cítil, že se vznáší. Žádná jiná muzika, jako tato už ho nezajímala. Kam zmizely najednou ti všichni z Nazareth, Smokie a další. Tato německá elektronická hudba ho dostala.
-------
Zdálo se, že vše uniká hlubokým vesmírem, celý sál a všichni, kteří tam byli. Byl rád, že alespoň s hudbou může prožívat to, co prožívá. Nikdo nebyl na blízku, komu by mohl vyprávět vše co zažil a jaké má přání. Měl sice blízké, ale ti měli jiné starosti, vlastně měli jen ty starosti. Pořádně nevěděl co se děje, zda tu bude dlouho. Nevěděl skutečně nic, nikoho se neptal.
Vizita proběhla vždy stejně. Lékař se ho ptal zda nemá nějaký dotaz, a on neměl žádný. Moc slov, moc otázek, to vše přináší další hloupé odpovědi lékaře, který dokázal pouze pokyvovat hlavou, že smrt zdaleka nehrozí
Ke každému jeho příběhu byla jiná písnička. To, že má ještě cukrovku ho v tuto chvíli vůbec nezajímalo. Byl někde jinde, stojí na pódiu a drží kytaru. Fanynky se ho snaží dotknout. Ve skutečnosti neuměl ani hrát, ani zpívat, ale v jeho hlavě se rodily melodie, které neuměl zapsat. Měl fantazii a tato mu dávala možnost přemísťovat se rychlostí daleko přesahující rychlost světla. Mohl být najednou na planetě, kde se právě koná velký galaktický rockový koncert, a tam právě vystupuje on. Zavřel oči a řekl si, že by mohl začít psát, ale pak si zase uvědomil, že jeho pokusy napsat byť jen povídku zůstaly jen přáním. Nebo se mu žádná nepovedla a tak skončila v koši. Měl zavřené oči. Uviděl cestu, les, potok, přes něj prkno. Cítil na své dlani něco teplého. Byla to Nikolky dlaň. Proč jen jí opustil, mohlo být všechno jinak.

---------

Zastávka městské dopravy a široká silnice plná aut. Lidé se procházeli, někteří se zastavili u výkladu vietnamského obchodu.
Milan se díval směrem odkud měl přijet trolejbus, který ho odveze z těchto míst, kde strávil skoro čtvrt roku svého života. Nebylo to ale naposledy. Každých šest týdnů musel na vyšetření a pobýt zde vždy alespoň dva dny. Infúze a tak. Jednou ho čeká umělá ledvina a pak transplantace, to bylo jisté. Obě ledviny končí, nezvratně. Dnes je všechno ale jiné a nové. Změnil se jeho pohled na svět a lidi. Přišel o zaměstnání a zřejmě o možnost nastoupí do nového. Nevěděl co bude dál. Najednou se před ním otevíral svět zdravotně postižených, kteří mají jiné zájmy, kde kariéra nehraje roli.
------
Za Milanem byla jedenáctihodinová cesta vlakem. Lokálka vjížděla na malé nádraží. Kraslice byla konečná a vlak už dále nejezdil. Stál u dveří a čekal až zastaví. Zarostlá trať kamsi do Německa byla znovuotevřena až za deset let.
Po chodníku, za plotem kráčela rychle Nikolka.

Každý víkend jezdil skoro dva dny vlakem, jen aby jí jen několik málo hodin viděl, mohl s ní mluvit a pohladit jí. Byla krásná, ale mladá. Byla hodná, ale mladá. Byla milá, ale mladá. Byla prostě mladá a to byl důvod, proč Milan přestal jezdit. Nebo byl unavený z těch dlouhých cest? Jak mohl být unavený dobrodruh, který měl v nohách stovky kilometrů a na kolejích strávil mnoho dní. Zradil jí a dodnes toho lituje. Vystoupil z vlaku a políbil jí na rty. Byl to jen takový lehký polibek. Byl trochu nesmělý, a navíc cítil k Nikolce respekt. Bál se, aby se mu nerozplynula jako víla, když se jí dotkne obyčejný smrtelník. Byla tohle vlastně láska? Vlastně nikdy nepoznal, co je to. Může vůbec dobrodruh snít o lásce? Je vůbec šťastný, když se usadí? Když je s někým dlouho?
Šli po chodníku, drželi se za ruce. Nikdy se už tak neusmíval, nebyl šťastný a nikdy neříkal vážně, že má rád a že miluje. O lásce, o které sní a která byla skutečností je pryč, dávno. Potom, když jí napsal poslední dopis, hledal už jen záplatu. Hledal tu, která by jí byla podobná. Nikdy jí nepotkal. Víla se rozplynula a stala se obyčejnou.
Není to hloupé opustit skvělého člověka a pak hledat jen atrapy?
---------
Vzpomínky byly poslední dobou velmi intenzivní. Doma nemohl o něčem takovém mluvit. Jeho žena byla sice krásná, ale smutná, otrávená, nikdy neměla radost z maličkostí. Chtěla to, co mají ostatní. Dům, auto, peníze. A láska? Ta mohla přijít až potom. Možná. Chtěl zapomenout s dcerkami, se kterými jezdil rád na výlety. A skutečně se to dařilo. Plno práce, děti a takové ty obyčejné, při tom krásné starosti. Pak selhalo zdraví a bylo spoustu času uvažovat o životě. Chápal, že je toho na jednoho člověka trochu moc.

Žena na mateřské dovolené, dvě děti na krku a nemocného manžela a nikoho, kdo by pomohl. Nejhorší je ovšem to, že Milanovi začala vyčítat vše. Proto jednoho dne sbalil všechny své věci a odstěhoval se k matce. Ani tam si nepomohl. Útěk od starostí, útěk od zodpovědnosti, od čeho vlastně utíkal? Lásku nepoznal, manželství zkrachovalo. Povedly se mu jen dvě krásné dcery. Ty jediné ho skutečně milovaly, milovaly ho i v době, kdy byl na dně. Ony splnily to, co si slíbili když se brali. Stalo by se to s Nikolkou?
-----
Zaparkoval na vimperském náměstí. Obešel svojí Toyotu, která měla krásnou modrou metalízu. Nebyla úplně nová, ale sehnal jí od kolegy z firmy, kde pracoval. Cestoval po celé republice a prodával zboží zákazníkům, třeba až na Moravě.
Seděl u stolu v restauraci a díval se ven. Na parkovišti zastavila stará škodovka a z ní vystoupila krásná dívka. Dlouhý černý plášť, příjemný úsměv zpozoroval už když byla venku. V ruce držela kufřík. Asi jedna z těch, které přijaly práci u firmy, kde kdysi pracoval. Soudil podle auta, které si buď někde půjčila a nebo koupila v bazaru. Snad si za krátkou chvíli vydělá na nové.
Vstoupila dovnitř a pozdravila, "dobrý den, jmenuji se Jiřina Novotná a jsem z firmy ACH Praha...," snažila se. Zboží ale skončilo zpět v kufříku. Nikdo neměl zájem.
Otočila a zahlédla Milana, "dobrý den,jmenuji se...."
Milan se usmál, " ....Jiřina Novotná, a chcete mi nabídnout tuto malou kalkulačku, že?" díval se na ní a trochu mu připomínala princeznu z pohádky. Měla blond vlasy, dlouhé až k pasu a krásné modré oči a tak trochu mu jí bylo líto, že tak krásná dívka se podřídila tomuto podvodnému stylu prodeje, "odpočiňte si na chvíli a dejte si se mnou třeba kávu."
"Já nemůžu," řekla a znovu se tak mile usmála, kdo ví, zda to neměla nacvičené od manažera a toho věčného vymývání mozků pomocí americké literatury se zaručeným úspěchem.
"Proč?" zeptal se a uvědomil si, zda má ta dívka i jiné starosti než víru v rychlé zbohatnutí. Už bychom asi neměli žádné chudé a obyčejné lidi.
Podívala se na něj, vlastně se na něj dívala stále, "my nesmíme."
"Jak to že ne?" zeptal se a jako by před ním seděla Nikolka, ta dávno ztracená v minulosti.
"Protože musíme prodávat a ne se zdržovat. Správný prodejce musí přijít unaven, s plnou peněženkou a prázdným kufříkem," vyslovila to jako naučenou větu z učebnice.
Vzal jí nesměle za ruku a náhle si vzpomněl na firmu, kde začínal jako dealer, "chcete se kvůli penězům oddělat?" nevěděl proč to řekl. On také přece pracuje pro peníze a jen pro ně.
Nakonec si přeci sedla, "no, když si dám s vámi jedno kafe, nikdo nic nepozná."
"Jak se vám líbí to, co děláte?"
"Co prosím?" zeptala se, "já to dělám pro peníze," jiná odpověď se ani předpokládat nedala.
Díval se na ní. Byla krásná, ale jinak. Byla hezky upravená, namalovaná a ty její oči se tak leskly. Proč tohle dělá? Proč není jiná? Proč není jako princezna z pohádky? Princezny vyhynuly.
"Vy máte rodinu?" zeptal se.
"Ne,proč?" podivila se a znovu se tak nádherně usmála.
"Proč se teda tak honíte a pro koho?" zeptal se a upil ze šálku, který vrchní před chvílí položil před něj na stůl.
"Mít hodně peněz je přece skvělý, ne?"
"No ale, peníze přece nejsou všechno," snažil se proniknout do jejich hlubokých očí. Snad tam i něco hledal. Akorát se zarazil nad tím, proč právě říká to, co si vůbec nemyslí. Nebo snad ano? Naučené fráze a jistota, že tomu tak je, když se člověk snaží a pracuje, odměna je jistá.
Dívka dopila kávu, vstala ze židle. Podala Milanovi ruku, vzala si kufřík. Znovu se na něj podívala, usmála se, "máte to nějaký pomotaný. Musí se nyní pracovat, abych se potom mohla válet na pláži u moře, třeba"
Ještě chvíli jí pozoroval, jak nastupuje do své staré škodovky. Představoval si, jak sedí v nějakém lepším autě a jak se dívá namyšleně nahoru a ohrnuje nad ostatními nos. Nebo přijde i o to staré auto a chodí pěšky, jezdí autobusem a její naivita náhle zmizela. Jak se stala zase obyčejně krásnou.
Sedl do své Toyoty, otočil klíčem. Tichý chod motoru nebyl skoro slyšet. Kdyby chtěl dívku s modrýma očima dohonit, určitě by se to povedlo, ale proč? Byla jen krásná, ledově krásná, "ale co já?" zamyslel se, "co jsem to jen říkal. Hledám lásku nebo peníze?" doma na něj čekaly jeho dcerky a snad i manželka. Jaký smysl mají peníze, když už ani pořádně nespí