Selhání 10. (Před dialýzou)

  Představy, sny. Rozpadající se vztahy. Selhání nejen zdraví, ale i pohledu na život. Co bude a nebo nebude dál? (Omlouvám se za podivné čáry, se kterými si momentálně nedokáži poradit- spíše není čas). 

 ---------

Prošel okolo zanedbané budovy a díval se do přípravny kravína, kde byly kolejnice, po kterých kdysi vozil krmení pro dobytek. Byla to dřina, ale jedna z mála možností, jak si vydělat trochu peněz. Mohl dělat jen ty nejnamáhavější práce, nenáročné na rozhodování, jedině ty mohl vykonávat. Pokud měl nějaký nápad, většinou se mu vysmáli a řekli jen, že v ústavu je spousta takových a že vlastně patří tam. Může být rád, že ho vůbec zaměstnali. Byl v podstatě hrdý na to, že ještě dokázal odmaturovat a byl nyní vlastně zootechnik. Jen pokračování studia mu nevyšlo. Chtěl být alespoň veterinářem.
Začalo se trochu oteplovat. Byl konec března. Blížil se k bytovkám, díval se do oken. Vešel do vchodových dveří, vystoupil po schodech do druhého patra.
"Jak bylo venku?" zeptala se jeho matka a ukázala ke stolu, kde měl připravenou večeři.
Po skoro měsíční nemocniční dietě by teď možná snědl i celého pečeného vola. Ovšem toto bylo jeho oblíbené kuřecí stehno s chlebem, zbytek od oběda. Po jídle se pak díval se bez zájmu na televizi, právě vysílali zprávy, ale stejně mu všechno unikalo. Politika a dění ve světě bylo pro něj velmi okrajovou záležitostí. Nezajímaly ho hlouposti ze světa peněz ani politiky či sportu. A jaké bude počasí? No, nějaké bude, "půjdu spát," řekl a šel se převléknout. Ještě než vkročil do koupelny, dodal, "zítra se mám dostavit pro výsledky do nemocnice."
"Pojedeš domů?" zeptala se matka.
"Měl bych," vzal si ručník, „když budou dobrý výsledky pojedu domů a půjdu normálně makat.“.
Vyčistil si zuby, trochu se opláchl a odešel do svého pokoje, který tu stále byl pro něj, i když už byl ženatý. Kdo ví, zda ho nebude znovu jednou potřebovat. Doma to moc dobře nevypadalo.

Ležel na posteli, venku po silnici prošlo jen několik opilců, kteří zpívali na celé kolo. Jinak bylo úplné ticho. Pouliční lampa osvětlovala strop místnosti, kde se houpal lustr, který si Milan koupil, protože si myslel, že od statků dostane byt. Slíbili mu to. Jenže to už je tak dávno, pomyslel si a zavřel oči.
-------------
Vesmírná loď Voyager se řítila rychlostí několika světelných let. Motory běžely asi na čtvrtý warp. Sedmá z Devíti stála u počítače v místnosti astrometriky a vyměřovala vzdálenost od pulsaru 208. Míjeli modrou mlhovinu, hvězdy dnes zářily tak nějak divně a více, než v jiných částech vesmíru.
Vcházím do simulátoru, kde si mohu naprogramovat jakoukoli událost, kdekoli ve vesmíru.: "Počítači. Země, březen, rok 1981. Čechy, prudký sráz, les, smrky. Svítí slunce, pár obláčků na obloze. Sníh taje.“
"Co tu děláš?" zeptala se Sedmá. Podívala se na Milana. Nad levým okem měla kovovou věc ve tvaru ryby, "nevadí ti má jizva?"
Zarazil se, "proč? Proč by mi to mělo vadit?" podivil se a díval se ne ten polorozbořený dům, kde bydlela ona. Rvali se o ní skoro všichni kluci, včetně mě.
"Polib mě," řekla a zavřela oči.
Políbil jí. Dlouho už nikoho nepolíbil. Díval se na ní.

Zdaleka to nebyla ona, byla starší než Maruška. Vyspělejší a hlavně se neustále stejně tvářila. Ona asi nebyla člověk, ale spíše robot. Pokrčila rameny, ještě jednou se na něj podívala a pak dodala jen, "vzpomínky jsou irelevantní," a vrátila se ke svému počítači..
"Počítači, zruš předchozí program," vstoupil do svého pokoje. Sedl si, dal nohy na stůl a díval se nepřítomně na prázdnou tmavou skleněnou obrazovku. Všechno se opět ztratilo do nenávratna, do minulosti, do zapomnění.
--------
Byla půlnoc, všichni spali. Občas kolem domu projelo auto a pak zase to hrobové ticho, které Milan tolik miloval. Když ani pes nezaštěká, auto neprojede kolem, nikdo pod okny nemluví. Spal, zdálo se mu o dětech. Půjde s nimi na procházku, třeba k rybníku, až se vrátí domů, k rodině.

Žena se na něj bude usmívat a pak řekne, "miluju tě."

Milan zapomene na všechno a vzájemně si odpustí.
Hvězdy svítily a nikdo, nikdy netušil, zda okolo jedné z nich neobíhá planeta, kde se žije, ...prostě žije.

----------

U výtahu stálo několik lidí v bílých pláštích a dohadovali se, zřejmě o něčem důležitém, třeba o složitých operacích těžce nemocných pacientů..
Milan se pomalu přibližoval k tomu místu, s úsměvem pozdravil, "dobrý den, pane doktore," vstoupil do výtahu..
Lékař si chvíli prohlížel Milana a pak mu ukázal cestu, "pojďte se mnou do mé ordinace."
Zavřel dveře a posadil se na nejbližší židli u stolu. Lékař se podíval do počítače a chvíli mlčel. Vypadalo to jako v jednom filmu, kdy lékař pacientovi zdělí, že má rakovinu či něco podobného.
Na stole ležely desky s jeho jménem.
"Vy už máte pro mě zprávu?" zeptal se s úsměvem, tedy byl to pokus o úsměv, protože netušil, co se dozví..
"Pane Švehla, dnes ráno nám přišly výsledky z laboratoře," chvíli bylo ticho, "výsledek byl pozitivní, máte nemocné ledviny, proto ten vysoký tlak."
Milan jen poslouchal a divil se. Ničemu nerozuměl. Vstal ze židle popošel ke dveřím a sahal na kliku. Vždyť přeci chtěl jet za dětmi. Domů.
Lékař se prudce zvedl, "kam jdete?" proměnil se skoro v policistu, který honí zloděje.
"Domů," odpověděl.
"To nemůžete, musíte si tady u nás lehnout."
„Já už toho mám plný zuby," vzal prudce za dveře a otevřel je tak rychle, že kdyby někdo za nimi stál, jistě by nebyl rád.
"Musíme se pokusit to léčit," zatvářil se vážně a vypadalo to, jako by si právě vyslechl rozsudek smrti.
"Jinak co?" zeptal se a pustil dveře.
Lékař se opřel o stolek: "Jinak to nepřežijete."
"Pěkný hovno," vyšlo z Milanových úst, aniž si rozmyslel, co říká. Prudce se otočil a podíval se lékaři přímo do očí.
"Budete tu muset zůstat a navíc, půjdete na jiné oddělení. Toto není dostatečně vybavené," řekl a zavolal sestřičku.
"Á, náš milý Švehlíček se nám vrátil," řekla a začala se smát. Smála se vlastně všemu. Zasmála se a bylo hotovo.
Na druhém oddělení interny bylo asi deset pokojů a na každém minimálně pět lůžek.
Pomyslel si, že tady se určitě nevyspí, že chrápání starců nepřežije. Byl tak zvyklý na ticho domova, kdy sice opět někdo vyrušil jeho spánek, ale v pokoji byl sám. Už asi třetí rok, co se svou manželkou nespí. Je to snad jen výmluva, že to nezvládá? Že by snad nyní důvod proč?
Vedle na posteli ležel pán. Milan se podíval na cedulku přivázanou na posteli.
„Ročník 1923.“
Milan spojoval vždy nemoc se stářím, ale nešlo mu do hlavy, že on, mladý je nemocný. Je pravda, že v době, kdy vykonával nezajímavá zaměstnání, byl nemocen stále. Byla to vlastně taková dovolená u televize na gauči. Dokázal skutečně odpočívat, ale na vojně se mu to velmi vymstilo. Vše za to, že vlastně zesměšnil čestnou povinnost každého občana- bránit svou vlast. Nesl si část své viny s sebou. Byl bezstarostný dobrodruh, podle některých i nezodpovědný. Iluze svobody a náraz na reálnou zeď byl skutečně velmi bolestivý. Po celou vojnu se nedokázal přizpůsobit. Ovšem nebýt této zkušenosti, nepoznal by pravou chuť svobody. Ale na druhou stranu by neměl starosti, nepříjemnosti a nyní také tuto nemoc. Kdo ví. Alespoň si to někde přečetl, že ledviny jsou obrazem mezilidských vztahů. Kdo ví.