Selhání 1. (Před dialýzou)

  První část starší verze povídky na pokračování a její úprava pro novelu. První díl jsem nazval Před dialýzou a Selhání je název celé novely. První poznání hrdiny, že se s jeho tělem něco děje, aniž by tušil co. První záchvat, při kterém byl odvezen s velmi vysokým tlakem a tím pádem zřejmě náhlému selhání obou ledvin. Tím také začíná a pokračuje děj o Milanovi, který postupuje životem v jeho vzpomínkách a přítomnosti. První díl je již hotov, na druhém se pracuje.

Mraky se hnaly po obloze a vítr vál mezi domy. Znělo to jako nekonečná siréna, která začala Milanovi pomalu vadit. Občas zapršelo, ale to trvalo jen chvilku. Bylo září a tady na elektrárně to vždycky hodně foukalo. Procházel se kolem buňky, která zřejmě pocházela z nějakého vojenského útvaru, kde sloužila jako strážní bouda. Milan a jeho spolupracovníci se v ní mohli schovat, pokud začalo pršet. Předpisy, které musel dodržovat mu připadaly nesmyslné, ale byl rád, že sehnal nějakou práci.

Bylo deset hodin večer a blížila se jedna z větrných a deštivých nocí. Zapnul si bundu až ke krku, už byla dost zima, k tomu déšť. Když se zrovna takto procházel a měl před sebou dvě hodiny hlídání vchodu pro zaměstnance, kterými v noci stejně nikdo neprošel, někam se schoval. Pod střechu, ale dával pozor, aby nepřišla či nepřijela kontrola.
Milan pracoval u jedné bezpečnostní agentury, to bylo to jediné místo, kam se dostal vcelku bez problémů. Brali skoro všechny, kdo měl jen výuční list. Díval se do horních pater vysoké budovy a představoval si, že v jednom z oken má svou kancelář. Sedí v křesle, má zapálený doutník a spokojeně zhlíží do hlubin, kde běhá spousta lidí a všichni pracují pro něj. Trochu ho tento sen zahřál, ale jinak ho hrozně zábly nohy, i když měl silné ponožky a vysoké boty.
Hlídal zde v elektrárně a po směně ještě prodával pro jednu firmu, aby zaplatil dluhy a zároveň uživil rodinu. Podváděl, protože chtěl mít klid. Nechtěl neustále poslouchat manželku, že ostatní mají a jeho rodina ne. Nyní se strašně bál vězení, které mu za všechny ty podvody hrozilo. Sáhl do kapsy, nahmatal zmačkanou krabičku, a v ní našel poslední cigaretu. V náprsní kapse služební bundy měl poslední padesátikorunu na svačinu. Zapálil si, vyfoukl kouř a díval se, jak se rychle rozplývá. Začal se trochu třást, možná to nebylo zimou, ale strašně se bál. Možná by ho nyní uklidnilo něco hezkého, ale nevzpomněl si na nic. Působila na něj psychická zátěž, tak jako snad celý život. Jeho otec byl alkoholik, pak ve škole šikana, která pokračovala i přes učňák, potom vojna. A v civilu to nebylo o nic lepší. Ztratil tak deset nejlepších let. Přišel o kamarády, svou partu a nejlepší holky jaké potkal. Jsou už dávno někde vdané, ztratily se z očí a z mysli.
-------
Ležel na posteli vedle dívky, která se měla stát jeho ženou.
Otočila se k němu: "Budeme mít spolu dítě," nuceně se usmála.
Zvedl se a pohladil jí: "To je skvělý," na nic víc se nezmohl. Znovu jí pohladil a zeptal se, "taky se těšíš jako já?"
Dostal jen odpověď, která ho na dlouhou dobu vyvedla z míry: "Když máš na co?"

Možná si život představoval jako film a nevěřil, že realita je zcela jiná. Jenže už ani filmy se netočily a knihy nepsaly proto, aby nás zbavily toho pekla skutečnosti. Peklo bylo i tam, čtenářům či divákům se to zřejmě líbilo a tak odpověď jeho budoucí ženy ho neměla překvapit. Kdyby to jen odkýval, byl by klid.
--------
Šlápl do louže, lekl se, popošel o kousek dál. Rozhlížel se, ale nikde nikoho neviděl. Procházel se od vchodu k chodníku a zpět. Kousek od jeho stanoviště rostl strom. Vítr zadul a strom začal zpívat. Milan se zastavil a díval se do jeho koruny, která byla ozářena nedalekou lampou. Díval se tam, jakoby cosi uviděl. Zapomněl na to, že ho trápí nedostatek peněz, rodinné problémy a dávno zapomenutá láska. Při pohledu na strom začal plakat. Uviděl anděla. Možná to bylo jen zdání způsobené slzami, které rozmazaly jeho pohled na věc a ostré světlo od brány elektrárny.

---------

Široká a rovná silnice Milanovi dovolila, aby své auto hnal rychlostí, která přesahovala sto kilometrů za hodinu. Díval se před sebe a nemyslel na nic, než na své ruce na volantu a nohu na plynu. Nepředstavoval si ani, že by ho mohla zastavit hlídka policie, jako vždy, když mu šéfka nakázala, aby spěchal za zákazníkem.
Čím rychleji, tím lépe, říkal si pro sebe. Auto, které řídil patřilo paní Krausové, majitelce úklidové firmy. Vezl do krajského města jeden vysavač do opravy, protože ho v jedné domácnosti, kde uklízel porouchal. Majitelka jen mávla rukou a řekla, že se nic nestalo.
Jiné to bylo u něj doma. Tam se stále něco dělo. Milan prý ničil život vším, co dělal. Dluhy, které do dneška nezaplatil. Únava, kterou sám nechápal a proto udělal stále méně a méně práce. Časté návštěvy u psycholožky.
Včera uklízel spolu se svými kolegy v jedné bance a musel si sednout, protože se mu zdálo, že jeho srdce se na chvíli zastavilo. Nebylo se čemu divit při tom pracovním a psychickém náporu. To jsou všechno infarktové záležitosti.
Vystoupil z auta, přešel silnici a vstoupil do kanceláře firmy, kde se úklidové stroje opravovaly. Bylo několik stupňů pod nulou, a trochu padal sníh.
"Dobrý den, přivezl jsem ten vysavač na opravu. Volala vám paní Krausová ze Strakonic?" zeptal se.
"Ano, přineste ho sem."
Otevřel zadní dveře auta a vyndal velkou krabici s vysavačem. Odnesl ho do dílny, zeptal se jak dlouho bude oprava trvat. Znovu ho bodlo u srdce. Vzpomněl si, že je nedaleko odtud nemocnice, "přijdu za chvíli, nechám si jenom v nemocnici přeměřit tlak, je mi nějak divně," vykročil po chodníku. Prošel bránou, rozhlédl se a v dálce uviděl velkou nevzhlednou budovu. Stromy byly dávno bez listí a držel se na nich sníh.
Čekárna ambulance byla plná lidí. Milan si sedl, ale to dlouho nevydržel a vyšel na chodbu. Procházel se. Narazil na nápojový automat, z kapsy vyndal několik drobných na kávu. Vlevo za sklem byly velké dveře, tudy stále někdo vycházel a zase vcházel dovnitř. Podíval se na nápis.
Hemodialyzační středisko, "co to proboha je?" zeptal se sám sebe.
Sestra otevřela dveře, podívala se na Milana, a zeptala se: "Máte přání?"
Sáhl do peněženky, vyndal kartičku zdravotní pojišťovny, "ale bylo mi včera blbě a myslím si, že mám asi vysoký tlak."
Sestřička se rozhlédla po čekárně, "a to jste si nemohl zajít k vašemu doktorovi?"
"Nebyl čas.“.
"Tak pojďte dál," ukázala směrem do ordinace, "sedněte si támhle na židli a já vám změřím tlak."
Sundal si bundu. Byl jen tak v montérkách. Vyhrnul si rukáv. Díval se okolo sebe a plánoval si další pobyt tady ve městě. Než opraví vysavač, může si zajít na oběd a navštívit známé.
"Ukažte," řekla sestra a omotala mu manžetu okolo ruky, několikrát to zkoušela, ale pokaždé zakroutila hlavou, pak se otočila se ke své kolegyni, "pojď to prosím tě přeměřit."
Milan se podíval a zeptal se, "co je?"
Druhá sestra si dala stetoskop do uší a manžeta se znovu stáhla kolem ruky: "Sto osmdesát na sto třicet," řekla a podívala se Milanovi do očí.
"To je dobrý, ne?" odpověděl a zvedal se ze židle.
Vzala ho za ruku a posadila ho zpět do židle, "počkejte na pana doktora."
"A proč?" zeptal se.
"Máte hodně vysoký tlak," řekla a otočila se směrem ke dveřím.
Klíče od auta ležely na stole, sáhl po nich a pomalu vstával.
"Kam chcete jít?" zeptal se doktor, který právě vešel do ordinace.
"Jedu domů, víte?" podíval se na lékaře zblízka.
Zahradil mu cestu, "nikam se nejede," odpověděl a donutil ho posadit se na židli.
Po všech přijímacích procedurách byl odveden na jednotku intenzivní péče.
Tím skončila jeho cesta za úspěchem, penězi, slávou a bohatstvím. Ležel a díval se do stropu. Jen se potichu sám sebe zeptal, proč? "Vždy jsem chtěl být bohatý a úspěšný, přál jsem si to přece, jak to, že to nefunguje?" zlostně se přikryl a zavřel oči. Chtěl zachránit rodinu z nejhoršího. Právě, když si uvědomoval, že jeho chování není příliš dobré. Jak k druhým, tak k sobě. Představoval si, že si tak tři dny poleží a zase půjde do práce.