Povídka Piko připomíná normalizační léta- sedmé pokračování

Je po Vánocích a já se zase pouštím do normální práce. Opět to začíná. Všiml jsem si, že předchozí část této povídky byla napsána 17. prosince. Protože jsem pracoval i na jiných věcech, jako byla tvorba archívu, úprava stránek apod., dostal jsem se k pokračování až nyní. Karel se vrátil do roku 1999 a přemýšlel, zda to byl jen sen či důsledek jeho chorobných vzpomínek na minulost. Ty ho brzdily v dalším rozvoji a cestě vpřed.

__________________

Karel Novotný nebo Pavel Pokorný? Tohle se všechno pletlo v jeho hlavě. Jaký je vlastně rok? Kde se nachází.

V recepci vyzvedl klíče od pokoje. Všechno bylo jako dřív, obraz na stejné stěně, sprchový kout, postel, křeslo a konferenční stolek. Stejná značka televizoru a rozhlasový přijímač na poličce. Zapnul ho, bylo něco málo po čtvrté hodině odpoledne, hráli poslední hit od Madonny. Po písničce reklama na nové bankovní produkty Komerční banky.

Pustil si sprchu a střídavě na sebe nechal proudit horkou a studenou vodu. Dělal to už několik let a téměř vůbec nikdy nenastydl, ani netrpěl horečkami. Vlastně vůbec nemarodil. Kdysi pracoval na železnici a nyní se snažil, aby se mohl vrátit zpět. Nedařilo se mu. Občas vykonával přiležitostné zaměstnání, a protože bydlel v Praze, bylo většinou i dobře placené. S penězmi celkem neměl problém, mohl cestovat a to ho bavilo. Tato cesta ho ale měla zbavit těch hloupých názorů o tom, že kdyby byl dříve chytřejší, udělal by to jinak. Stále se motal v kruhu a nikdy se nepohnul dopředu.

Oblékl si bílou košili, zavázal kravatu a pak sako. Pochválil se u zrcadla a vyrazil na večeři do restaurace. Byl zvyklý večeřet kolem páté hodiny.

V hotelové restauraci byl celkem klid, jen jedna dvojice seděla u stolu v rohu. Objednal si pití a vybíral jídlo v jídelním lístku.

"Tak, vybral jste si?," zeptal se číšník.

Popíjel ze skleničky kolu a díval se kolem sebe. Venku už byla tma. Tichá hudba Karla ubezpečovala čím dál víc, že doba, ve které žije není ta, kde se musel trápit se soudružkou Novákovou, ředitelem školy a účastnit se té hloupé přednášky o Leninovi. Udělal by to vše jinak? Doba vzdálená dvacet let, ale přesto tu byla před pár minutami? Co chtěl udělat jinak? Nechodit na přednášku a chovat se jako hrdina? Proč to tedy neudělal?

Na talíři už zůstaly jen hranolky. Byla to výborná večeře, opravdu jsem dlouho neměl smažený sýr. Zaplatil a po schodech opět vyšel do svého pokoje.

Převlékl se, pustil televizi a bezmyšlenkovitě sledoval publicistický pořad na prvním programu.

Počkám si na televizní noviny a půjdu spát, řekl si a zavřel oči. Opět přemítal o tom, co se to vlastně stalo.

--------

V šest hodin ráno se probudil. Jako pokaždé se pustil rádio. "Kupředu levá, kupředu levá ......"