Návrat do budoucnosti, nazval bych tuto mojí prvotinu, která vznikla náhle, ve tři hodiny ráno, když jsem nemohl usnout. Časté vzpomínky na léta minulá mě donutily, abych se do psaní pustil.
V roce 1998, kdy jsem napsal první řádky a několikrát přepracovával. Trvalo to snad půl roku, než jsem toto dílko upravil. Ale v konečné podobě elektronické
knihy vyšlo až v roce 2003.
V povídce se prolínají dva časové úseky, rok 1999, začátek listopadu a 1979. Příběh Karla, který se vydal do města, kde trávil svá učňovká léta. Odehrává se v Karlových Varech.
Střídající se časové úseky nás zavedou do časů deset let po sametové revoluci a deset let před ní. Setkání lidí ze zcela jiných světů. Pozvání party kluků a holek do jiné doby přináší i pohled do událostí té doby a rozdíly v životním stylu, hudbě apod.
Karel, který se stal obětí soudružky, která vyučovala občanskou nauku pevnou rukou o učení Marxe a Lenina, jejich pokračovatelů. Návštěva přednášky o Leninovi, která se náhle mění v techno párty konající se na stejném místě, po dvaceti letech v jiném světě, jiném čase.
Karlovo setkání s Martinou po dvaceti letech. Láska v tak krátkém, byť dlouhém časovém úseku. Co bylo pro Martinu dvacet let, znamenalo pro Karla jen pár hodin......
Podíváme se tedy do časů normalizačních let z období začátku 80. let a deset let života ve zcela jiném svobodném světě.
Ukázka první kapitoly této povídky:
Sněží a není to nic zvláštního, je začátek listopadu. Nástupiště na pražském Wilsonově nádraží je plné mladých lidí jedoucích na internát. Je neděle a většina z nich se tváří znuděně, zřejme proto, že musí zase na pět dní z domova. Karel vzpomínal, že takhle to nějak vypadalo, když on jezdil z Plzně do Karlových Varů do školy s partou kluků. Před odjezdem si vždy dělali legraci z lidí tím, že pod vlakem je nějaké zvíře.Ti, co stáli poblíž, se vždy podívali pod vagon. Vzal si týden volna, protože se chtěl podívat do míst, kam před dvaceti lety jako učeň jezdil.
Byla zima, vlak stále nebyl přistaven. Tak se procházel po nástupišti a občas zaslechl hovor. Kluci měli vetšinou stejné starosti, jaké měl Karel a jeho kamarádi před lety. Někteří si nasadili sluchátka, poslouchali walkmanny a nevnímali okolí. Jiní nahlas vyprávěli své zážitky z diskotéky. Vlak konečně přijel, všichni se do něj nahrnuli a Karel měl co dělat, aby uhájil místo u dveří. Byl vecpán do uličky a naštestí sehnal místo v jednom kupé.
"Pepíku, kup ještě deset lahváču!", zakřičel jeden mladík z okna.
Cinkání láhví se ozývalo z celého vagonu a ulička se stávala neprůchodnou.
Vlak se pomalu rozjel. Karel se snažil pohodlně posadit, ale kupé pro osm lidí bylo zaplněno deseti.
Venku chumelilo čím dál tím víc a steží šlo rozeznat krajinu za okny. Bylo pět hodin odpoledne, už byla dávno tma. Vlak opustil hlavní město a vydal se do volné krajiny. Snažil se v tom křiku rozeznat jednotlivé rozhovory. Nevěděl proč, ale myslel si, že se dozví něco zajímavého. Nepatřil mezi lidi, kteří by byli zrovna moc zvědaví. Je to asi lidská slabost všeobecně, dozvědět se pár drbů a pak o tom ve změněné formě vyprávět svým přátelům nebo známým, jako svůj vlastní příběh.
Karlovi bylo právě třicet šest let a každotýdenní cesty do školy podnikal právě před dvaceti lety. Byl nebezpečně zahloubán do své minulosti a proto chtěl podniknout tuto cestu, aby se této nebezpečné choroby, jak sám tyto pocity nazval, zbavil. Hodne četl knihy o pozitivním myšlení, ale tomu, co se dozvěděl stejně nevěřil. Chtěl se ale ve skutečnosti přesvědčit, že to funguje.
Byl stále svobodný a neustále si namlouval, že jedině on je tou příčinou svých neůspěchů, což byla samozřejmě pravda. Někde četl, že způsob jak se zbavit strachu či starostí je udělat právě to, čeho se nejvice bojíme. Vydal se proto na cestu do míst, kde strávil, jak sám vždy říkal, svá nejlepší léta. V té době měl nejvíce přátel a několik krátkodobých milostných románků.
Vlak zastavil v Berouně. Přistoupili další cestujíci, většinou mládež. Pivo teklo proudem a dokonce se objevil i tvrdý alkohol. Někdo si zapálil cigaretu i když seděli v nekuřáckém voze. Karel, který nějaký čas pracoval jako průvodčí u drah si toho ale nevšímal. Tak zvaná profesionální deformace ho dávno opustila.
"Je přece demokracie, tak proč bych si nezapálil!", zakřičel tak, že se všichni v uličce otočili směrem k našemu kupé.
Myslet na minulost a zcela se v ní topit je brzda cesty za úspěchem, po kterém tak toužil. Zavřel oči a poslouchal. Cesta ubíhala docela rychle a vlak neměl žádné zpoždení, což nebylo zase tak bežné. Říkal si, že by se mohlo něco stát. Náušnice v uchu a dlouhé vlasy vzadu svázané do copánku. Na sobě koženou bundu a roztrhané rifle. Vůbec nepohoršoval své okolí, jak si to pamatoval z dřívejška. Nikdo se nad tím nepozastavoval a nikdo mu neříkal, že je chuligán.
Nepatřil mezi snoby, protože na módní věci neměl peníze a navíc, nosil jen to, co se líbí jemu.
Plzeň- Hlavní nádraží. Bylo to právě místo odkud jezdil do školy.
Zřejmě někteří kluci jedou na stejné učiliště. Znovu spoustu křiku, cinkání láhví. Na chodbičce se hromadily další a dalši tašky a batohy. Venku stále snežilo a na kolejích bylo vidět, že ho za tu chvíli přibylo opravdu hodně.......
(Pokračování 17. listopadu 2009)
