Potkal jsem anděla 9.- povídka na pokračování

Zastávka městské dopravy a široká silnice plná aut. Lidé se procházeli, někteří se zastavili u výkladu vietnamského obchodu.  

Milan se díval směrem odkud měl přijet trolejbus, který ho odveze z těchto míst, kde strávil skoro čtvrt roku svého života. Nebylo to ale naposledy. Každých šest týdnů musel na vyšetření a pobýt zde vždy alespoň dva dny. Dnes je všechno ale jiné a nové. Změnil se, změnil se jeho pohled na svět a lidi. Přišel o zaměstnání a zřejmě o možnost nastoupi do nového. Nevěděl co bude dál.

Za Milanem byla jedenáctihodinová cesta vlakem. Lokálka vjížděla na malé nádraží, do brany Krušných hor, Kraslic. Kraslice byla konečná a vlak už dále nejezdil. Stál u dveří a čekal až zastaví. Po chodníku, za plotem kráčela rychle Nikolka. Milan ji zahlédl a byl rád, že přišla. Každý víkend jezdil skoro dva dny vlakem, jen aby jí jen několik málo hodin viděl, mohl s ní mluvit a pohladit jí. Byla krásná, ale mladá. Byla hodná, ale mladá. Byla milá, ale mladá. Byla prostě mladá a to byl důvod, proč Milan přestal jezdit. Nebo byl unavený z těch dlouhých cest? Jak mohl být unavený dobrodruh, který měl v nohách stovky kilometrů a na kolejích strávil mnoho dní.

Vystoupil z vlaku a políbil jí na rty. Byl to jen takový lehký polibek. Byl trochu nesmělý, a navíc cítil k Nikolce respekt. Bál se, aby se mu nerozplynula jako víla, když se jí dotkne obyčejný smrtelník. Byla tohle vlastně láska? Vlastně nikdy nepoznal, co je to. Může vůbec dobrodruh snít o lásce? Je vůbec šťastný, když se usadí? Když je s někým dlouho?

Šli po chodníku, drželi se za ruce. Nikdy se už tak neusmíval, nebyl šťastný a nikdy neříkal vážně, že má rád a že miluje. Potom, když Nikolce napsal poslední dopis, hledal už jen záplatu. Hledal tu, která by jí byla podobná. Není to hloupé opustit skvělého člověka a pak hledat jen atrapy?

Vzpomínky byly poslední dobou velmi intenzivní. Doma nemohl o něčem takovém mluvit. Jeho žena byla sice krásná, ale smutná, otrávená, nikdy neměla radost z maličkostí. Chtěla to, co mají ostatní. Dům, auto, peníze a láska? Ta mohla přijít až potom. Možná. Nyní ještě manžel, který přišel kromě peněz i o zdraví.

Milan chápal, že je toho na jednoho člověka trochu moc. Žena na mateřské dovolené, dvě děti na krku a nemocného manžela a nikoho, kdo by pomohl. Nejhorší je ovšem to, že Milanovi začala vyčítat vše. Proto jednoho dne zbalil všechny své věci a odstěhoval se k matce. Ani tam si nepomohl. Útěk od starostí, útěk od zodpovědnosti, od čeho vlastně utíkal? Lásku nepoznal, manželství zkrachovalo na penězích a majetku. Povedly se mu jen dvě krásné dcery. Ty jediné ho skutečně milovaly, milovaly ho i v době, kdy byl na dně. Možná proto, že z ničeho ještě nemají rozum. K čemu je vlastně rozum? Abychom se nemilovali?

Zaparkoval na vimperském náměstí. Obešel svojí Toyotu, která měla krásnou modrou metalízu. Nebyla úplně nová, ale sehnal jí od kolegy z firmy, kde pracoval. Cestoval po celé republice a prodával zboží zákazníkům, třeba až na Moravě.

Seděl u stolu a díval se ven. Na parkovišti zastavila stará škodovka a z ní vystoupila krásná dívka. Dlouhý černý plášť, příjemný úsměv zpozoroval už když byla venku. V ruce držela kufřík.

Vstoupila dovnitř a pozdravila: "Dobrý den, jmenuji se Jiřina Novotná a jsem z firmy ACH Praha...," snažila se. Zboží ale skončilo zpět v kufřiku. Nikdo neměl zájem. Otočila a zahlédla Milana: "Dobrý den,jmenuji se...."

Milan se usmál:" ....Jiřina Novotná, a chcete mi nabídnout tuto malou kalkulačku, že?", díval se na ní a trochu mu připomínala princeznu z pohádky. Měla blond vlasy, dlouhé až k pasu a krásné modré oči: "Odpočiňte si na chvíli a dejte si se mnou třeba kávu."

"Já nemůžu," řekla a znovu se tak mile usmála, že málem zapomněl kde je.

"Proč?", zeptal se.

Podívala se na něj, vlastně se na něj dívala stále: "My nesmíme."

"Jak to že ne?", zeptal se.

"Protože musíme prodávat a ne se zdržovat. Správný prodejce musí přijít unaven, s plnou peněženkou a prázdným kufříkem."

Vzal jí nesměle za ruku a náhle si vzpomněl na firmu, kde začínal jako dealer: "Chcete se kvůli penězům oddělat?", nevěděl proč to řekl. On také přece pracuje pro peníze a jen pro ně.

Nakonec si přeci sedla: "No, když si dám s vámi jedno kafe, nikdo nic nepozná."

"Jak se vám líbí to, co děláte?"

"Co prosím?", zeptala se, "já to dělám pro peníze."

Díval se na ní. Byla krásná, ale jinak. Byla hezky upravená, namalovaná a ty její oči se tak leskly. Proč tohle dělá? Proč není jiná? Proč není jako princezna z pohádky?

"Vy máte rodinu?", zeptal se.

"Ne,proč?", zeptala se ona a znovu se tak nádherně usmála.

"Proč se teda tak honíte a pro koho?", zeptal se a upil ze šálku, který vrchní před chvílí položil před něj na stůl.

"Mít hodně peněz je přece skvělý,ne?", odpověděla.

"No ale, peníze přece nejsou všechno," řekl Milan, trochu se usmál a snažil se proniknout do jejich hlubokých očí. Snad tam i něco hledal. Akorát se zarazil nad tím, proč právě říká to, co si vůbec nemyslí.

Dívka dopila kávu, vstala ze židle. Podala Milanovi ruku, vzala si kufřík. Znovu se na něj podívala, usmála se: "Máte to nějaký pomotaný."

Milan jí pozoroval, jak nastupuje do své staré škodovky.

Sedl do své Toyoty, otočil klíčem. Tichý chod motoru nebyl skoro slyšet. Kdyby chtěl dívku s modrýma očima dohonit, určitě by jí dohonil, ale proč? Byla jen krásná, ledově krásná. "Ale co já?", zamyslel se: "Co jsem to jen říkal. Hledám lásku nebo peníze?"

Auta jezdila po silnici jako blázni. Nikdo snad nevěděl, že projíždí obcí a proto musel dávat pozor, aby ho někdo nepřejel. Šel se zase jen tak projít. To vlastně dělal pokaždé a za každého počasí. Každý den zvedal sluchátko a poslouchal, jak se dětem stýská po otci. Děti stále opakovaly jednu a tu samou větu: "Táto, vrať se."

Milan měl v hlavě velký zmatek. Děti ho volaly, ale doma vydržet nemohl. Kdyby tak byl alespoň zdravý a mohl pracovat. Už nechtěl být slaboch. Byla to zkouška, kterou měl úspěšně ukončit? Ale kdy? Procházel se po loukách a díval se kamsi. Co v těch místech vlastně hledal. Někoho, kdo mu podá ruku a poradí, co má dělat? Hledal tam snad ztracenou Nikolku, kterou už dvacet let neviděl? Najde někoho, kdo mu pomůže na ní zapomenout? Milan vlastně celý život jen snil, ale málokdy se snažil se ke svému snu alespoň trochu přiblížit. Stále byl někde jinde a stále nebyl spokojený, přesto se mu ale líbilo všude.

Kráčel po polní cestě a vůbec se nezajímal kudy jde. Nic ho nebavilo, neměl chuť bojovat a přepadl ho znovu strach z něčeho.

Otevřel dveře. Zul si na chodbě boty a vstoupil do obývacího pokoje.

Matka opět seděla v křesle a dívala se na televizi: "Vzal sis ráno vůbec prášky?", zeptala se.

Milana to štvalo, ta neustálá starost: "Jasně," zalhal a šel si lehnout. V hlavě mu hučelo, ale neměl už žádnou sílu pokračovat. Kolik let ještě, zeptal se sám sebe. Zeslábl.

Léky měly sice dlouhodobou účinnost, ale už to bylo tři dny, kdy si je vzal naposledy.

"Měřil sis tlak?", znovu se ozval ten starostlivý hlas od vedle.

Podíval se na skříň, tam úplně nahoře byla krabička, v ní tonometr. Dostal ho od matky jako dárek, aby si mohl hlídat své zdraví. Nejpitomější dárek, jaký kdy dostal. To ale nebylo vše. Na poličce ležel glukometr, ten byl od diabetoložky. Vedle ještě pouzdro s perem na inzulin. Byl na všem vlastně závislý, aby si prý udržel zdraví. Aby mohl žít. Pěkně děkuju, řekl si.

Nebavilo se ho dívat se stále na výraz lékařovy tváře při kontrole. Každý týden do stejné ordinace, ke stejnému člověku.

Podíval se na matku a pak si omotal manžetu okolo paže: "Sto osmdesát na sto dvacet," řekl jen tak a hodil přístroj na zem. Vypadly z něj baterky a zakutálely se pod křeslo.

"Nekoupila jsem ti ho proto, abys s tím takhle házel," řekla a položila šálek s kávou na stolek.

Milan se na ní zlostně podíval, pronesl něco o tom, že raději půjde pod most a šel si znovu vedle lehnout. Pustil si walkmanna a do sluchátek zněla hudba od skupiny Prodigy. Byl hodně naštvaný a proto si vybral tu nejagresivnější hudbu, co našel.

"Nejezdi nikam," řekla Ivana, která stála na parkovišti. Opírala se o kapotu Milanovy Toyoty, "nespal jsi skoro dva dny, zabiješ se."

Milan tomu nevěnoval pozornost: "Musím jet prodávat," řekl a zavřel dveře. Nastartoval motor. Podíval se oknem ještě jednou na Ivanu a řekl si pro sebe, že kdyby nejel, musel by poslouchat, že je málo peněz. A zákazníci čekají. Měl spoustu dluhů, které sice nedosahovaly závratné výše a daly se během krátkého času zaplatit, ale dluhy jsou dluhy. Měl plnou hlavu starostí a nespal nejméně padesát hodin. V noci hlídal na elektrárně, a ve dne prodával.

Zadní sedadla byla sklopená, leželo na nich zboží, které bylo už sice prodané, ale ne předané. Vyjel z města a zamířil k hlavní silnici. Pršelo a byla mlha. Zařadil pětku a šlápl na plyn. Auto se rozjelo rychlostí přesahující sto kilometrů za hodinu. Ručička se pomalu přibližovala k číslu 150. Nestačil sledovat kudy jede, byl si jen jist, že tuto cestu zná i poslepu.

Do kopce sice nejel tak rychle, ale když se silnice přehoupla, auto znovu zrychlilo. To ale Milan už tachometr nesledoval. Jel hodně rychle, a proto mu možná jakoby noha přimrzla k plynu. Ruce držely křečovitě volant a oči se mu zavíraly. Blížil se sen, auto jelo šílenou rychlostí. Zatáčky projížděl ani nevěděl jak. Blížil se k vesnici.

Rána, sklo mu prolétlo okolo hlavy, dřevěný telegrafní sloup se přerazil a letěl vysoko nad střechou auta. Další rána, tentokrát mnohem silnější. Byl to strom.

Milan nevěděl jestli ještě spí, bolelo ho koleno.

"Ty vole, nestalo se ti nic?", ozvalo se za ním. Podíval se skrz rozbité sklo.

"Ne, co se to stalo?", zeptal se a drápal se ven, "nemáte cigáro?" Sedl si na trávu. Nevadilo mu, že byla mokrá. Podíval se na vrak své Toyoty zaražené do stromu. Rozbité zboží za desetitisíce. A další problémy, které si v tuto chvíli ani nesnažil představovat. Jen on zůstal na živu. Nenapadlo se ho v tuto chvíli zeptat na nic jiného, než na to, proč vlastně zůstal na živu.

Anděl by možná řekl: "Ještě s tebou mám plány."

Telefonoval, držel sluchátko, v hlavě mu hučelo.

"Tati, kdy se vrátíš domů," zeptala se malá Lenka.

Milan odpověděl jen:"Nikdy," a položil.

Doma mu nic nepatřilo. Bydlel ve velkém domě, který mu nepatřil. Přišel s taškou, několika korunami v peněžence. Odměnou za to vše mu je jen jedno. Neustálé připomínání jeho neschopnosti. Možná bral všechno příliš vážně, ale opakovalo se vše, co kdysi prožíval ve škole a doma. Zase byl malý a zbytečný.

Milan si vždy představoval ráj, ale probouzel se v pekle. Byl vděčný za každou sekundu, kdy mohl zavřít oči a představovat si cokoli a kohokoli.

"Kolik máš tlak," zeptala se znovu starostlivá matka.

Milan se podíval na displej. Oči se mu zalily, vše bylo rozmazané, chytil se rohu stolu a upadl na zem.

Kolem byla jen černočerná tma, díval se jen na malé zelené kolečko v dálce. Pak si v duchu uvědomil, že jde do ráje.