Druhé pokračování povídky. Jak to bylo před transplantací ledviny.
Široká a rovná silnice Milanovi dovolila, aby své auto hnal rychlostí, která přesahovala sto kilometrů za hodinu. Díval se před sebe a nemyslel na nic, než na své ruce na volantu a nohu na plynu. Čím rychleji, tím lépe, říkal si pro sebe. Auto, které řídil patřilo paní Krausové, majitelce úklidové firmy. Vezl do krajského města jeden vysavač do opravy, protože ho v jedné domácnosti, kde uklízel porouchal. Majitelka jen mávla rukou a řekla, že se nic nestalo.
DialýzaVáclav Hejna
Jiné to bylo u něj doma. Tam se stále něco dělo. Milan prý ničil život vším, co dělal. Dluhy, které do dneška nezaplatil. Únava, kterou sám nechápal a proto udělal stále méně a méně práce. Časté návštěvy u psycholožky. Včera uklízel spolu se svými kolegy v jedné bance a musel si sednout, protože se mu zdálo, že jeho srdce se na chvíli zastavilo.
Vystoupil z auta, přešel silnici a vstoupil do kanceláře firmy, kde se úklidové stroje opravovaly. Bylo několik stupňů pod nulou, a trochu padal sníh.
"Dobrý den, přivezl jsem ten vysavač na opravu. Volala vám paní Krausová ze Strakonic?" ,zeptal se.
"Ano, přineste ho sem", a přivřel dveře.
Otevřel zadní dveře auta a vyndal velkou krabici s vysavačem. Odnesl ho do dílny, zeptal se jak dlouho bude oprava trvat: Znovu ho bodlo u srdce. Vzpomněl si, že je nedaleko odtud nemocnice.
"Příjdu za chvíli, nechám si jenom v nemocnici přeměřit tlak,je mi nějak divně", zavřel dveře. Vykročil po chodníku. Prošel bránou, rozhlédl se a v dálce uviděl velkou nevzhlednou budovu. Stromy byly dávno bez listí a držel se na nich sníh. Před několika málo lety tady ležel, ale to už je dávno.
Čekárna ambulance byla plná lidí. Milan si sedl, ale to dlouho nevydržel a vyšel na chodbu. Procházel se. Narazil na nápojový automat, z kapsy vyndal několik drobných a koupil si kapuccino. V levo za sklem byly velké dveře, tudy stále někdo vycházel a zase vcházel dovnitř. Podíval se na nápis.
Hemodializační středisko: "Co to proboha je?", zeptal se sám sebe.
Sestra otevřela dveře, podívala se na Milana, a zeptala se: "Máte přání?"
Sáhl do peněženky, vyndal kartičku zdravotní pojišťovny :"Ale bylo mi včera blbě a myslím si, že mám asi vysoký tlak".
Sestřička se rozhlédla kolem: "A to jste si nemohl zajít k vašemu doktorovi?"
"Nebyl čas", řekl Milan.
"Tak pojďte dál", ukázala směrem do ordinace," sedněte si támhle na židli a já vám změřím tlak".
Sundal si bundu. Byl jen tak v monterkách. Vyhrnul si rukáv. Díval se okolo sebe a plánoval si další pobyt tady ve městě. Než opraví vysavač, může si zajít na oběd a navštívit známé.
"Ukažte", řekla sestra a omotala mu manžetu okolo ruky. Otočila se ke své kolegyni: "Pojď to prosím tě přeměřit".
Milan se podíval a zeptal se: "Co je?"
Druhá sestra si dala sluchátka do uší a manžeta se znovu stáhla kolem Milanovy ruky: "Sto osmdesát na sto třicet", řekla a podívala se na něj.
"To je dobrý,ne?", řekl a zvedal se ze židle.
Vzala ho za ruku a posadila ho zpátky do židle: "Počkejte na pana doktora".
"A proč?", zeptal se Milan.
"Máte hodně vysoký tlak", řekla a otočila se směrem ke dveřím.
Klíče od auta ležely na stole, sáhl po nich a pomalu vstával.
"Kam chcete jít?", zeptal se doktor.
"Jedu domů, víte?", podíval se na lékaře z blízka.
Zahradil mu cestu: "Nikam se nejede", odpověděl a donutil ho posadit se na židli.
Po všech přijímacích procedůrách byl odveden na jednotku intenzivní péče. Dveře se zavřely, a tím skončila Milanova cesta za úspěchem, penězi, slávou a bohatstvím. Skončil na lůžku za závěsem. Ležel a díval se do stropu. Jen se potichu sám sebe zeptal, proč?
"Vždy jsem chtěl být bohatý a úspěšný, přál jsem si to přece", utřel si slzu z oka. "Jak to, že to nefunguje?"
