Potkal jsem anděla 1.- povídka na pokračování

O tom, co předcházelo selhání ledvin a dialýze. Povídku jsem dokončil v roce 2001, byl jsem tehdy teprve druhý rok nemocný. Na svět jsem pohlížel jinak. Možná, že se také sami přesvědčíte o tom, jak jsem se těžce smiřoval s mou chorobou, rozvodem a minulostí.

PROLOG

Mraky se hnaly po obloze a vítr vál mezi domy. Znělo to jako nekonečná siréna, která začala Milanovi pomalu vadit. Občas zapršelo, ale to trvalo jen chvilku. Bylo září a tady na elektrárně to vždycky hodně foukalo. Procházel se kolem buňky, která zřejmě pocházela z nějakého vojenského útvaru, kde sloužila jako strážní bouda. Milan a jeho spolupracovníci se v ní mohli schovat, pokud začalo pršet. Předpisy, které musel dodržovat mu připadaly nesmyslné, ale byl rád, že sehnal nějakou práci.

Bylo deset hodin večer a blížila se jedna z větrných a deštivých nocí. Zapnul jsem si bundu až ke krku a začal se opět procházet okolo svého stanoviště. Co dělal, když se zrovna takto procházel a měl před sebou dvě hodiny hlídání vchodu pro zaměstnance, kterými v noci stejně nikdo neprošel.

Milan pracoval u jedné bezpečnostní agentury, a bylo to jediné místo, kam se dostal vcelku bez problémů. Brali skoro všechny, kdo měl jen výuční list.

Díval se na vysoké budovy a představoval si, že v jednom z oken má svou kancelář. Sedí v křesle, má zapálený doutník a spokojeně zhlíží do hlubin, kde běhá spousta lidí, a všichni pracují pro něj. Trochu ho tento sen zahřál, ale jinak ho hrozně zábly nohy.

Hlídal zde v elektrárně a po směně ještě prodával pro jednu firmu, aby zaplatil dluhy a zároveň uživil rodinu. Podváděl, protože chtěl mít klid. Nechtěl neustále poslouchat manželku, že ostatní mají a oni ne. Nyní se strašně bál vězení, které mu za všechny ty podvody hrozilo. Sáhl do kapsy, nahmatal zmačkanou krabičku, a v ní našel poslední cigaretu. V náprsní kapse služební bundy měl poslední padesátikorunu na svačinu. Zapálil si, vyfoukl kouř a díval se jak se rychle rozplývá. Přestal se trochu třást, ale možná to nebylo zimou, ale strašně se bál. Možná by ho nyní uklidnilo něco hezkého, ale nevzpomněl si na nic.

Ležel na posteli vedle dívky, která se měla stát jeho ženou.

Otočila se k němu: "Budeme mít spolu dítě " ,řekla a zůstala nehnutě ležet.

Zvedl se a pohladil jí: "To je skvělý " , na nic víc se nezmohl. Znovu jí pohladil a zeptal se: "Taky se těšíš jako já? "

Dostal jen odpověď, která ho na dlouhou dobu vyvedla z míry: "Když máš na co? ".

Šlápl do louže, lekl se popošel o kousek dál. Rozhlížel se, ale nikde nikoho neviděl. Procházel se od vchodu k chodníku a zpět. Kousek od jeho stanoviště rostl strom. Vítr zadul a strom začal zpívat. Milan se zastavil a díval se do jeho koruny, která byla ozářena nedalekou lampou. Díval se tam, jakoby cosi uviděl. Zapomněl na to, že ho trápí nedostatek peněz, rodinné problémy a dávno zapomenutá láska. Milanovi při pohledu na strom vytryskly slzy a začal plakat. Uviděl anděla.