Skončila motorkářská sezóna a tak musím jezdit autobusem. Na nádraží jsem potkal známého z našeho městyse, který měl plnou tašku levného a zlevněného nepotřebného zboží. Samozřejmě, že byl jako vždy nespokojený.
"To v Londýně," pustil se do vyprávění, "když jsem byl ráno v obchodě, stálo víno tři eura a v šest večer ho zlevnili na dvě," jako vždy si pohodil francouzskou holí, "to v našem bordelu se stát nemůže, stojí pořád stejně, celej den."
Dáma, která si ráda postěžuje v každou denní, ale jistě i noční hodinu vše odkývala a přidala se k politické debatě, že komunisté to všechno zarazí a bude dobře. Bude zase spravedlnost. Navíc mě naštval, protože beze slova omluvy se se mnou náhle přestal bavit, zřejmě poznal, že se mnou se pesimisticky mluvit nedá. Navíc jsem mu nechtěl připomínat, kde že vlastně v Londýně stálo víno tři eura. Snad libry, to bych věřil. Nechtěl jsem jim skákat do řeči. Ten neslušný jsem nebyl já.
Tak jsem se snažil vymýšlet nějakou hodně pesimistickou historku. Tu o komunistech jsem vzdal. Tak mě pak napadly nemoci, o kterých se zde baví každý druhý. Pokusil jsem se začít hovořit s poblíž stojící slečnou na téma transplantace ledviny, ale ona si nasadila sluchátka. Nevím zda z důvodu, že jí téma nezajímá nebo od pohledu staršího muže, který loví a chlubí se, že má ještě na mladé slečny.
Jednomu očividně starému muži jsem začal popisovat své smutné alkoholové opojení, kdy jsem skončil po třech dnech v příkopě u silnice. Bohužel ten starý pán se v příkopě už viděl. Zřejmě nějaký ten rum, samozřejmě pivo..., musel jsem od něj odstoupit, protože má historka by vyzněla jako teorie alkoholika začátečníka.
Nezabral ani pokus o rozhovor o málo placené práci s bývalým kolegou, který jak dosedl okamžitě usnul, ztrhaný z práce.
A tak stále sám sedím v přeplněném autobuse. Těším se na jarní sezónu, kdy sednu na motorku a v duchu si postěžuji helmě. Ta sedí na hlavě vždy pevně. A nevadí jí ani optimismus.
