To byl zase den, sedím v autobuse, jedu do práce. Večer, sedím v autobuse a jedu domů. Sedím doma a vyslechl jsem zprávy. Mám něco ještě dodávat? Ale ano. Ráno jsem se podíval na Facebook. Ještě že jsem dosnídal. Jak umírají v Africe děti a nejen ony. Co s tím, odpustit si oběd? Na dnešek jsem si ho neobjednal. Ne nedělám si legraci z dětí, které umírají hlady, ale píši to vážně.
Několik lidí radí, že by s tím chtělo něco udělat, že je nás moc. Že chudí mají moc dětí a pak se řešil problém bílo černé rasy. Nakonec jsem usoudil, že na to mé vzdělání a peníze už vůbec nestačí. Namazal jsem si chléb s máslem, k obědu. Pomohlo to nějak africkým dětem? Těžko.
A tak sedám na ten autobus, o kterém jsem psal v úvodu. Jedu do práce, nerad. Za tak málo peněz. Když jinde pracují více, za ještě mnohem méně peněz. Aby si mohli koupit menší a dražší chléb. O másle nemluvě. Zkontroloval jsem tedy zda jsem jídlo nezapomněl doma. Samozřejmě s dalšími “důležitými věcmi.” Pomohlo to africkým dětem? Těžko.
V práci spolu s ostatními rozebíráme krizi, jak brzy umřeme hlady. “Jo, kdyby nás bylo méně,”pronesl kdosi. Ne kdosi, ale kolega. Je ho i tak všude plno. Je ho moc.
Šéfa přišly požádat o práci dvě socky (ženy). Tedy jak je šéf nazval, protože on se asi sockou (zatím) nikdy nestane. Možná pomůže africkým dětem. Kdo ví. Možná sobě. Možná mě. Možná kolegovi, co je ho všude plno.
Už jsem jako ti, oni. Stěžuju si na ty světové okolostojíčnosti, které se mě vůbec nedotýkají. Doma ještě k snědku něco mám. Myslím si.
A tak s konstatováním, že africkým hladovějícím dětem je tepleji než mě. Jediným jejich problémem je, že nemají co jíst. Tím hloupnou, umírají a křičí, pláčí a vůbec, dělají rámus. V batohu už mám jen suchý chléb. Lékaři se o mě postarali, aby mi prodloužili život. Třeba bych ho mohl darovat dítěti a nebo vedle sedícímu pesimistovi. Abych z něj udělal optimistu.
Najděte mi toho optimistu, abych konečně pochopil, že život má smysl. Snad to pomůže hladovějícím africkým dětem.
Kdo ví.
Doma jsem si udělal něco dobrého. K jídlu, samozřejmě. Abych vyslechl větu: “No, teď je to dost krutý, uvidíme, jak bude dál. Taky nic nemáme.”
Snad to nějak pomůže těm chudým dětem z Afriky. Pesimistům z Česka a ostatním, kteří nemají to, co by chtěli. Jen nevím stále, co to je. Zkouším být optimista. V batohu mám víc věcí, než je třeba.
