Napsal jsem několik článků, názorů a filozofických úvah na různá témata okolo nás. Politické a apolitické texty. Srozumitelné a nesrozumitelné věty. Jednoduché i složité. Vulgární i slušné věty. Co s tím vším ale. Chtěl bych ale jednou, alespoň jednou po dlouhé době napsat něco jiného. Spisovatel by to měl umět, pokud se nechce stát pouze komerčním posluhovačem doby. Spisovatel by mě umět napsat i něco, co si možná nikdy nikdo nepřečte, protože to není pravdivé, zajímavé, srozumitelné a nijak mu to nepomůže.
O PSANÍ, O HRANÍ, O MALOVÁNÍ,.......
Procházím se, stále po stejné cestě, okolo několika laviček. Stejným parkem a pořád stále ve stejnou hodinu, potkávám starého pána se starým psem. Zastavil se, několikrát prohrábl svou hůlkou drobné kamení a pokud není zima, sedne si na lavičku. Díval se nahoru, do koruny obrovského stromu.
Hlavou se mi honí spousta věcí. Prý mám všechny ty myšlenky zahnat prací. Jak mám zahnat myšlenky, když s nimi pracuji. Jak zahnat myšlenky o tom, co chci napsat. Kdysi jsem viděl a nakonec si přečetl knihu Jaromíry Kolárové, Chtěla bych ten strom. Příběh mladé ženy. Asi tehdy jsem se rozhodl, že začnu psát. Myšlenky mě zavedly kamsi, do výšin nereálného světa. Nereálný svět příběhů, lásky, citu a něhy.
Zastavil jsem se pod tím obrovským stromem a hledám ty kamínky, co starý pán rozhrabal a botou se je snažím opět vrátit na hromádku. Udělat z nich takový malý kopeček nového příběhu o ženě, která cítí, vnímá lásku, něhu a cit. Nesnaží se kamsi utíkat, hledat náhradu za krásná slova, za objetí. Za kus té nádherné, byť naivní pohádky. Nikdo nevěří, že život může být pohádka. Nemusíme být spisovatelé, protože i oni se přizpůsobili pravdivosti světa a chodu života, na rozdíl od té krásné iluze.
Proběhla okolo, neměla čas. Neposlouchala má slova, za které jsem odpovědný. Za které nejsem zodpovědný, protože je vnímá naprosto jinak. Co a za co koupíme. Musíme pracovat. Lásku si vybereme někdy chvilku, někde, možná, večer. Pokud jí nebude bolet hlava a nebo nebude mít své dny. A já potom jako naschvál budu mít své dny, abych s chlapama v hospodě zapil ty zmařené, znuděné a realisticky popsané noční neromantické narychlo prosouložené noci. Jak jednoduše lze napsat povídku o ženách, které cosi hledají za okny svých prázdných bytů a duší.
Poslouchám rozhlas, na vážnou hudbu není čas, poslouchám rychlokvašky bez jakéhokoliv náznaku skutečnosti. Komerčně zajímavá rádobyromantická slova o zvracení nad postelí své staré.
Malovat, ani kreslit už neumím, není co. Starý pán už zašel za roh, i s tím svým starým psem. Ten už mě dávno neruší, štěkat už nedokáže.
