Nejen film Cartagena, který mě udrží při vědomí. Ale i vlastní úvaha nad sebou samým. Nevím, kdo jsem. Myslel jsem si, že jako ona, pláče, že nenalezne nikdy už to, co hledá. Co chce poznat. Je přeci nepohyblivá. Bolí to, mnohem více, než toho, kdo může vše.
Nikdy už mi to neřekneš, možná proto, že s tebou už mluvit nechci. Začal jsem tě mít rád. Pak i milovat. Byl jsem rád, když ses mě ptala, co máš udělat. A já byl šťastný, že si s tebou můžu povídat.
Tvá máma mi řekla, že ses dlouho tak nesmála a já byl hrdý, že je to díky mě. Když si tehdy seděla v křesle a já se na tebe díval. Nemohl jsem se ani nadechnout. Měla si takový radostný obličej, jako dítě, které dostalo dárek.
Psali jsme si přes počítač, špatně si mi rozuměla a já nechtěl na celý dům zařvat, že se mi líbíš. A věř mi, že jsem měl strach. Špatně si chodila. Ta naše poslední procházka, bylo to po dlouhé době, kdy jsem si připadal šťastně a k něčemu dobrý, užitečný. Nikdy jsem nevěřil, že i s tebou se mohu milovat.
Přijel jsem domů, šťastný a těšil se na tebe, zase.
Najednou, z ničeho nic si mě přestala mít ráda. Prostě jen jedna věta.
Díval jsem se na sebe do zrcadla. Hledal jsem ty rohy na hlavě. Oheň okolo sebe. To zlo, co se ve mě někde skrývá. Uronil jsem slzu. A zeptal se proč?
Nemám přátele, jsem zlý. Nemám toho, s kým se můžu zase jen tak bavit. Dívat se na tvůj smích. Otevírá se mi brána pekel? Chtěl jsem se s tebou radovat. I když jsem tě musel tlačit do kopce.
Ne, láska je přede mnou schovaná. Kamsi utekla. Neumím milovat. A tak jen Cartagena uronila slzy a ten její ošetřovatel jí nyní koupe ve vlnách moře. Dává pozor, aby jí nepustil. Nemůže přeci chodit. Když budu chtít, podívám se na ní a usměji se, jako tehdy na tebe.
Sedím u okna, dívám se ven. Už mě i úsměv na rtech opustil. Nevím totiž, kdo jsem. Zlý či dobrý?
Nyní nevěším hlavu a nejsem smutný, děkuju i za tyto chvíle. Naučil jsem se je vnímat a zachytit. Už totiž vím, kdo jsem.
