Na co to nízké sebevědomí? Je pýcha špatná?

  Občas se mi stává, že nevím o čem psát, zarazím se uprostřed kritizovaných kroků vlády. Začnu kritizovat Kalouska, protože je to v módě, spolu s touto vládou. Jenže nakonec zjistím, že nemám argumenty a tak prostě blogerský příspěvek nevydám. A jako vždy se nějaké to téma objeví, třeba až kolem 19 hodiny večer.

  Občas napíši nějaký text a propaguji ho na většině sociálních sítí. Je to od toho, jak se z části zadarmo prezentovat. V učebnici Tvůrčí psaní jsem se dozvěděl, že pokud jste začínající spisovatelé a máte pocit, že jste napsali dobrou knihu, potřebujete oslnit novináře. Vytvořit pro ně podmínky, nekolikatisícové pohoštění. Sehnat VIP účastníka aj. Ale to mě nezastavilo před propagací jiného typu.

  Existuje jistá skupina na Facebooku, která je určena pro amatérské spisovatele. Propagaci (veřejnou) v rámci této skupiny považují za vyjádření pýchy a nadřazenosti nad ostatními. Properou vaše umění a gramatiku. A ti s nízkým sebevědomím se ohání pouze svými odbornými výrazy, pokud mají alespoň tyto znalosti. O praktickém psaní bych mohl pochybovat.

  Dnes jsem měl možnost přečíst si na tomto blogu, který se stává pro mě inspirací, pokud nemohu najít nějakou politickou událost pro můj komentář. Mimochodem se vymlouvám na únavu. Chci se stát redaktorem, proto píšu a nepochybuji o tom, že jsem cílevědomý a sebevědomí dosahuje skoro nebeských výšin.

  "Jak jsem přestal psát blogy." když jsem si to přečetl, uvědomil jsem si, že je to text, který by se hodil na mě. Před deseti lety. Sny o tom, jak jsou knihy Dale Carnegieho, optimismus a vysoké sebevědomí na nic.  Lidé vás nemají rádi. Hrajete si na víc, než jste. Nyní pracuji jako dělník a je velice těžké se bránit některým názorům věčně nespokojených. Myslel jsem si, že všichni blogeři touží psát. 

  Stát se originálním v psaní článků je někdy nad lidské síly a opakování názorů na vládu, na pana Zemana, na naší pitomou politiku a rozkradenou republiku je tak časté jako telenovely na jedno brdo. Asi proto je snažší napsat do svých osobních informací, "píšu jen tak, sice mě to nebaví......"

  "Je celkem jedno, kdo jsem, co dělám a co mě baví," je to takový čecháčský přístup na interetu se tak opakujících nebo je to vyjímka? Málokdy narazím na web, osobní a nebo blog, kde si můžete přečíst, že se onen autor chce stát slavným. Vzpomenu si vždy na vystoupení Susan Boyle v v soutěži Britain Got Talent. Na obličeje diváků, než zazněly první tóny písně. Kdo má tu odvahu vystoupit s takovým sebevědomím.... Kdyby tak bylo více blogerů, kteří se chtějí stát redaktory či touží po tom stát se VIP blogerem.