Když padla hranice

Tato úvaha je o skutečnosti a rozdílech mezi teorií a praxí. Carnegieho úvahy o úspěchu, starostech a hledání přátel. O podnikání a též filozofii.  Před 22 lety jsem měl za sebou už první rok cesty filozofa, uvažování a hledání. Vycházel jsem z marxistického pojetí vnímání lidi, přírody, ekonomie, sociologie a člověka, jako takového.

Vlastně i politických názorů a otázka ideálního státu, díky předchozím studiím Platona a Aristotela. Byl jsem v podstatě spokojený s tím, jak to bylo, považoval jsem vše za ideální stav, s některými výhradami, o jejichž vyslovení či propagování se dalo uvažovat jen vnitřně. Lidé se scházeli, povídali si a já byl mezi nimi, bez názoru, bez možnosti reagovat jinak. To vše do té doby, než se mě dotkla první vlna “něžné revoluce,” a první srážky s obyčejnými lidmi. Oni zřejmě už tehdy tušili a dnes opakují, “už kdysi jsme říkali, že to vaše zvonění klíčema se vám vymstí.”

  Poslouchám je i dnes, že to byli oni, kdo nám to říkali. Nabytá svoboda přinesla něco nového. Byl jsem naivní, když jsem si myslel, že se svobodou a demokracií přijdou i slušní lidé. Literatura, nová filozofie, mnou dříve nepoznaná, nové pohledy na přírodu, člověka a hlavně ekonomiku, která mě tehdy zajímala nejvíce. Teorie byla dobrá, praxe už nikoliv. Špatne jsem investoval do akcií. Podnikání mi připadalo jako možnost uplatnit konečně své schopnosti. Nešlo mi ani tak o zisk, jen vyzkoušet své možnosti. Vše fungovalo dobře, do prvního setkání s obchodním partnerem.

  Měl jsem zřejmě zůstat v zaběhnutých kolejích normálního žití. Měl bych asi přátele, kteří dnes opakují, “my vám to říkali.” S nimi bych vzpomínal tiše i nahlas na starou zašlou slávu, jednoduché žití a možnost nad ničím neuvažovat, nepřemýšlet a držet se daných tvrzení, že toto je pravda a nic víc.

  Je umění získávat vědomosti skutečně na té pověstné hranici, za kterou už nelze jít? Protože za ní najdete jen prázdnotu. Lidé, kteří se jí bojí překročit, aby poznali svět vědění, hledání a svobody? Je toto skutečná svoboda? Poznání, že historie se stále opakuje? Kdo najde tu cestu ze začarovaného kruhu, který trvá od dob, kdy člověk začal používat více než jen ruce? Kdy začal přemýšlet a uvažovat nad světem okolo nás? Později vnitřním světem? Uvažovat o svém bytí? O tom, jak změnit přístup člověka k člověku? Jak hospodařit, jak vytvořit ideální stav ekonomiky i v době krize? Jak zapojit právě pozitivní nahlížení na události? Pokud budeme dělat to, co všichni, bude to tak, jak už nyní předpokládáme. Dopadneme stejně jako všichni.

  Pokouším se o to, od časů, kdy padla hranice. Kdy zmizely ostnaté dráty. Kdy padla totalita, abychom mohli nastolit další? Naše komunity, případně komunity jednotlivců. Kam kráčíte vy, jež uplatňujete svá tvrzení a rozhodování o druhých? Jednoduché je předvídat zlé věci a události, než být optimistou. Optimistické kroužky se nenosí.

  Vždy jsem byl zastánce osobní odpovědnosti za své činy. Za své myšlenky, uvažování. Názory, tím vlastně zodpovědnost za svou firmu, své peníze, své zdraví. Kdo je zodpovědný za to, že zvonil klíči, že jimi nezvonil. Jedině jednotlivec. Proč se nechat vlákat do podobných sítí.

  I já jsem zodpovědný za překročení vnitřní hranice, světa poznání a poznávání. Kam se ostatní bojí vkročit. Je to mé rozhodnutí. Měl tedy Carnegie a ostatní pravdu? Co je pozitivní myšlení? Zřejmě nelze pragmatickou filozofii zasadit do evropských poměrů?

  Otázka věčného pesimismu vycházejícího i z mých názorů bude jistě těžko vysvětlitelná. Hlavně pro ty, které pesimismus neopouští. A prosazují své myšlenky do začarovaného kruhu. Příchodu další tyranie, názorů. “My vám to říkali, tak se tomu nedivte. Nastolíme za vás tedy spravedlivější svět.”

  Jak uvedl jeden můj známý, “opět se zbraní v ruce.”