Obyčejná chřipka, řeknou si mnozí. Ale po transplantaci ledviny je poněkud jiný průběh. Navíc upravit si dávku inzulínu, když čtyři dny nemáte na nic chuť a přesto je hladina cukru v krvi vyšší. A navíc, když jsem si vymyslel před sedmi lety projekt, co má pomáhat zdravotně postiženým. Ale začalo mě to bavit, proto už tolik nezáleží na počtu čtenářů.
DialyzaVaclav Hejna
Je to první den, kdy jsem měl sílu zapnout počítač a projít si všechny emaily, se žádostmi o to, či ono. Kdo to má stihnout, řekl jsem si a protože horečku nemám, začínám opět. Opět nanovo. Naštěstí nepatřím mezi ty, kteří mají problémy s komplikacemi. Když jsem se měl jít nechat naočkovat, protože patřím mezi ohroženou skupinu, kteří mají navíc dostat dvě dávky, dostal jsem silný kašel, jako na potvoru.
Nikdy neplánujte budoucnost ani přítomnost, neprobírejte se minulostí v době, kdy jste nemocní. Vždy vás napadne hloupost. A myslím, že nejen zdravotně postižení, ale i zdraví mají spoustu řečí, ale kdepak jsou ty činy? Když se cítím vcelku v pořádku, (až na to, že musím myslet na léky snižující imunitu, aby darovaná ledvina vydržela. Protože se jedná o cizí těleso, musí se zabránit odhojení. Tím je větší nebezpečí právě v tomto období), chovám se skoro jako hrdina, který vše zvládne. Jenže píchnu si inzulín a záhy si uvědmím, že to není takové růžové.
Ležím doma s hloupým kašlem, horečku nemám a tak se věnuji své práci na počítači. Byť poněkud oslabený. Místo povídky na pokračování jsem napsal sotva tento článek. A v televizi hlásili další oběti prasečí chřipky. Ale pak mě napadla spásná myšlenka, co je mi do toho, budu pokračovat v tom, co jsem začal, beze strachu. Ten stejně odezněl po transplantaci ledviny. A také po tom, co se stalo. Po těch zkušenostech životních.
"Proč to děláte pane Hejna, když to nemá cenu?"
KDYŽ BUDU NAŠTVANÝ, NAPÍŠI: "PRO SRANDU KRÁLÍKŮM." KDYŽ NAŠTVANÝ NEBUDU? "CVIČÍM SI SÍLU, SEBEDŮVĚRU, ODVAHU."
Když jsem se potom podíval do jednoho časopisu, kde byla popsána práce a fungování místního združení zdravotně postižených, bylo mi líto, že nemám rád dechovku. Že už mi není alespoň šedesát let. Že mě nezajímají rady lékařů a těch, co si na lékaře hrají. Různé šamany, kteří mi chtěli nahodit už nefungující ledviny bez dialýzy. Navíc zdravotně postižený, rovná se člověk vyžadující péči, rozhodně ne ten, kdo vymyslel nějaký projekt.
A tak mi asi nezbývá nic jiného, než to hrát na tu lítost a sebelítost. Zapadnout do davu jako chudáček, který navíc vypadá zdravě a se svou průkazkou ZTP předbíhá staré lidi. No, na čele to napsané nemám, a průkazku, kterou držím v ruce, ta nikoho nezajímá. I tak do vás někteří strčí a vynadají vám. Ovšem je možná v dnešní době jedna účinná metoda: Začít kašlat a prskat okolo sebe se slovy, pozor, mám prasečí chřipku. Možná pojedete autobuse sami. Možná ne, když vozidlo opustí i řidič sám.
A tak je hlavní, že mě ještě humor neopustil, i přes ty zprávy o mrtvých, co chřipku nepřežili. Už prý jich je asi 25.
