Tuto větu jsem si vypůjčil z vystoupení Karla Hynka, v pořadu Na stojáka, televizní stanice HBO. Nedávno jsem měl debatu s jedním kritikem. Chci říci, nekonečnou debatu. Jak se ubránit kritice?
Po delší době uklidňování a zpětného hledání optimismu, navštívil jsem svou soukromou knihovnu. Ve svém pokoji. Vybral knihu, na které byla vrstva prachu, po utření jsem otevřel stránky. Když vypadl lístek z roku 2005, nalistoval jsem si kapitolu o tom, jak být sám sebou a nechat kritiku jen tak stékat po zádech. Nebo si z ní dělat legraci. Samozřejmě, pokud je tato kritika neoprávněná.
Jasné bylo, že můj text nebyl dokonalý. Prošel několika úpravami a chyb bylo stejně i tak dost. Kritika se snesla v duchu, že bych se měl vrátit zpět na základní školu, přesněji do páté třídy. Nevím sice proč do páté, ale budiž.
"Jmenuji se Venca a jsem borec, borec páté třídy," řekl jsem si.
Po kratší přestávce vkládám další dílo.
"Vrať se do čtvrté třídy," zněla kritika.
Opět beru do ruky Carnegieho dílo, jak se zbavit starostí. Pročítám si znovu svůj text. Odpovídám na kritiku.
Zpětná reakce, "nauč se psát česky, nepleť si pojmy, ...."
Za tu dobu si ale nikdo nevšiml zásadní chyby. V polovině článku jsem přešel, snad tak nenápadně, že kritika se snášela na mou osobu, nikoliv na tuto chybu.
"Jmenuji se Venca a jsem borec," řekl Venca a vypnul počítač.
Z kritiky si dělejte legraci nebo si jí nevšímejte. Ovšem, držte se zásady, že píšete o sobě, ne o Vencovi. V první osobě, ne třetí.
Když se budete rozčilovat, nakonec zjistíte, že váš čas věnovaný hádce, mohl být využit lépe. K opravě chyby. A to nejen v textu, ale i v jiné práci.
