Náhodou jsem si otevřel článek handicapovného autora, "Zabraňme politikům obírat handicapované," který vyšel včera. Je rozdíl mezi vozíčkářem, který je viditelně handicapovaný, či zdravě vypadající invalida po transplantaci jako já?
Tento problém jsem řešil hlavně v době, kdy jsme ještě vlastnil průkazku ZTP. Zdravě vypadající invalida, s průkazkou u autobusu spíše provokoval, než by mě spolucestující pustili sednout, byť mi bylo zle. Tohle mám ale dávno za sebou, průkazku mi odebrali. Zůstalo pouze postižení III. stupně.
Nyní si musím píchat 6x denně injekce, protože se mi ucpala fistule (spojení tepny a žíly kvůli dialýze). Tu samozřejmě nyní akutně nepotřebuji, transplantovaná ledvina funguje již třetí rok. Čtyřikrát denně inzulín. Nechci se proto srovnávat s člověkem upoutaným na vozík.
Ale v článku se hlavně hovořilo o financích. O snížení příspěvku např. na benzín aj. Otázka uplatnění invalidů je záležitost jedinců, kteří si přístup k práci zajistí či nikoliv. A to sami, či pomocí přátel, známých, rodiny či pomocníků. Politici, byť jsem si to také nechal namluvit handicapované neobírají. Z osobní zkušenosti třeba vím, a nejen ze své, že mnohým handicapovaným spíše vadí, že jsou řazeni na úroveň méněcenných. Když se hloupě podívám na vozíčkáře, skoro mi vynadá.
Pracuji jako vrátný v jednom výrobním družstvu. Denně vidím, jak z auta vystupuje spolupracovník a tahá vozík, o který se opírá. Další o hůlce se belhá na své pracoviště u lisu. Sotva chodící kolega o francouzských holích, po schodech na montážní linku.
Nedávno se mi přihodila taková situace. Sesypala se na mě chřipka. Marodil jsem dva týdny. Polykal spoustu léků. Poté se mi ucpala již uvedená fistule, další antibiotika, další injekce. Můj příjem poklesl na polovinu. Přišel mi doplatek na elektřinu. Vyšší faktura za telefonické služby. To vše, jako naschvál. Jenže ani jako invalida nejsem pitomec. Ukládám si každý měsíc peníze stranou, kdyby bylo nejhůř.
A věřte, že jsem zažil dny, kdy jsem neměl ani na jídlo. Je ale vinen stát či politici? Ne, já sám. Neodkládal jsem si finance stranou. A to není jen dobrá rada pro handicapované, ale i pro zdravé. Takže, má prvotní úvaha o tom, že na nás politikové zapomněli je dosti hloupá. Handicapovaní mají šanci svobodně rozhodovat o svém životě. Tak i tak.
To ostatní už je záležitostí nás lidí. Přátel, rodiny, známých. Tedy vztahů mezi námi. Nikoliv státu. Ten určuje pravidla. A hromadu zákonů. šetření, snižování toho či onoho. Zde hrají velkou roli právě lidé. Obyčejní lidé. Jak se chovají sami k sobě, a svým financním.
