Interview se zdravotně postiženým optimistou

Chápu, že nejzajímavější rozhovory bývají se známými osobnostmi, ale byť není známá, má spoustu optimismu. A hlavně v tom, že se pokouší psát, dobře psát.

Dobrý den. Kdy jste začal uvažovat o vašem projektu?

Už od malička mi hlavou probíhaly různé nápady, ale tehdy je nebylo možné realizovat. Za prvé kvůli mému věku a za druhé, tehdejší režim nepřál osobní iniciativě. Prvním takovým projektem a zároveň předvolební kampaní byl dětský spolek AWC- American western club. Tak nějak založen na základě jakéhosi již fungujícího dětského parlamentu. Proto to nebyl ani zcela můj originální nápad. Bohužel nebyl příliš podporován občany ani politickou stranou, kterou jsem tehdy zastupoval. Tehdy jsem také vzdal jakoukoliv politickou činnost.

Přišly ještě nějaké nápady?

Kromě psaní povídek a pozdějším nákupem mého prvního počítače přišly další, podobné nápady, opět pro děti a žáky základní školy. Bohužel tehdy jsem příliš neovládal internet a ani komunikaci s případnými partnery, tedy i řediteli škol. Jak říkám, nápad to byl dobrý, ale skončil otázkou jednoho pedagoga na mé vzdělání. Myslím, že tehdy jsem neuměl ani bojovat. Vždy jsem všechno hned vzdával.

Vy jste nepokračoval ve studiu na vysoké škole?

Bohužel, vzhledem ke stále se zhoršujícímu zdravotnímu stavu jsem měl jiné starosti. I přesto jsem ale studoval. Později jsem také napsal svou první povídku PIKO. Za dva roky další. Naučil jsem se používat internet a otevřel svůj první web. Už sedm let se učím využívat jeden redakční systém, který mi byl poskytnut.

Takže práce na redakčním systému je praktickým doplňkem k vašemu studiu?

Ano. Nyní jsem invalidní důchodce a zároveň si přivydělávám jako vrátný, abych mohl zaplatit reklamní kampaně a platit provoz webu.

Kolik článků už jste napsal, máte své redaktory?

Článků jsem napsal přes sedm set a občas někdo přispěje i s nějakou událostí či názorem.Bohužel je přispěvatelů a redaktorů stále málo.

Přes váš zdravotní handicap zvládáte spoustu práce.

Nikdy bych nevěřil tomu, kolik toho stihnu. Mnohdy se pozastavuji nad tím, že zvládám více než zdravý člověk v produktivním věku. Budu muset zřejmě ale ještě přidat. Nebát se požádat o pomoc, případně i tu finanční. Dát o sobě více vědět a nabídnout možnost jiným zdravotně postiženým k jejich seberealizaci. Poslední dobou mi připadá, že více jsou preferováni zdravotně postižení sportovci než ti ostatní.

Říkal jste, že je vaše vzdělání nedostačující pro danou práci, která se stala zároveň vašim koníčkem. Rozhodl jste se nakonec pro studium na vysoké škole?

Ne, na vysokou školu se nechystám, jak jsem uvedl. Kvůli mému zdravotnímu stavu. Chci se učit jen tak. Našel jsem si studijní plán jedné vysoké školy, kde se vyučuje žurnalistika. Nedávno jsem si nakoupil nějaké knihy a začal jsem se studiem tvůrčího psaní. Možná se někdy přihlásím i na kurz. Je to také záležitost finanční. Chci si též doplnit své znalosti dříve nabyté ve filozofii, sociologii a ekonomii. Spoustu věcí jsem zapomněl. Tedy spíše některé jsem zapomněl zcela.

Uvažujete o možnosti stát se redaktorem některého deníku?

Jsem šéfredaktor svého vlastního internetového projektu. Snažím se hlavně mezi zdravotně postiženými najít redaktory. Snažím se v druhých probudit snahu něco dokázat i přes zdravotní postižení, které přináší mnohdy i bolest. A to je vlastně také snaha stát se alespoň externím redaktorem nějakého známého deníku.

Děkuji za rozhovor.