Občas se mi podaří najít čas, abych se podíval na nějakou pohádku, kde vystupuje dvorní šašek. Proč zrovna moudří lidé bývají šašky? Aby svou moudrost mohli projevovat za bujarého smíchu nejen králů, ale i jejich hostů, dvorních dam a královen.
Dvorní šašci pracovali díky plné svobodě zcela efektivně. Házeli hrách o zeď, protože takové blázny nikdo neposlouchal. Byli přijímáni pro své kejkle, ne kvůli své moudrosti. Také pouze většinou jen za stravu a svobodu. Měli každý den hlavu na špalku a mohl mu jí král kdykoliv odseknout. I pro zábavu ostatních dvorních hostů.
Dvorního šaška za mizerný plat by mohl dělat třeba některý moudrý humorista. Naposledy to byl myslím Miroslav Horníček, před ním Jan Werich a Jiří Voskovec. Poslední dobou a v této době jsem podobné "šašky" nenašel. Snad jen poradce. Jenže poradce nepracuje za žvanec a svobodu. Příliš svobodný není, šaškovat nemůže, musí se tvářit vážně a vydělává podstatně více, než kdokoliv jiný. Mnohdy mají naši politici i několik poradců.
A díky tomu všemu se tváří jako hlupáci, jsou unavení z těch vážných (hloupých) rad poradců. Možná i proto, že za tak velké platy bych se i já osobně zbláznil z těch "moudrostí" našich šašků.
A abych se já stal dvorním politickým šaškem? Za polévku v bufetu? Za rozesmání občanů na obrazovkách vedle Kalouska, Klause či Nečase? Možná by byl potom důvod k smíchu a televize by mohla bavit, nikoliv poučovat. Lidé to rádi nemají. A média nám nesposkytují příliš možností k zamyšlení..., k tomu abychom se chytli za úsměv a popřemýšleli o té hlouposti a moudrosti.
