Druhá povídka Vánoční: Hluboko v lese (Štědrovečerní)

  Kdy poznáme, že nás někdo skutečně miluje. Jsme slabí a hrajeme si na něco, na co nikdy mít nebudeme. Starosti hozené za hlavu. Láska, která nezná slova. Rozbalíme drahé a dražší dárky. Chceme někoho okouzlit? Získat si ho? ....

  Ve schránce několik letáků o zvýhodněných cenách zboží k Vánocům. Když si koupíte tři kousky zeleniny ve skle, čtvrtý máte zdarma. K televizi tablet zdarma. Zdarma internet, na tři měsíce. Výhodné půjčky. Hodil jsem to vše do nejbližší popelnice. Dopis. Exekutorská společnost Vopršálek a spol. Došlo mi to. I když splácím pravidelně tisícovku. Podání trestního oznámení. Dnes, před Vánocemi, "věděl jsem, že mám dvě možnosti."

  "Počasí na dnes, .... na Šumavě přes den místy až mínus dvacet dva," hlásila reportérka po zprávách. 

  Prostě jsem se oblékl, obul boty, vzal si batoh a šel se projít. Do lesa. Sněhu moc nebylo, mohlo se snadno jít. Jen ten velký mráz, "všechno bude dobré," uklidňoval jsem se a snažil se z hlavy dostat ty hloupé pesimistické myšlenky. Ale ono to nešlo.

  Sešel jsem z hlavní silnice, kousek ještě po vedlejší asfaltované silnici. Zatáčka do prava. Rovně vedla cesta do lesa. Okolo hromady nařezaného dřeva, "hodina postačí," v okolí patnácti kilometrů žádná osada, žádné město, "stačí jít jen hodinu pěšky."

  Jsem diabetik, mám v batohu jen inzulínové pero, žádné pití, žádné jídlo, žádný cukr...., ani mobil jsem si nevzal. Věděl jsem, že to jednou udělám, "v téhle blbé vesnici, v tomhle blbém kraji, žádní kamarádi, ani přátelé. Není nikdo, kvůli komu bych se vrátil, už je to daleko...., " šel jsem asi padesát minut, podle mých hodinek. A dost rychle.

  Vyndal jsem pero, rozhlédl se po tom mrazivém kraji, nikde nikdo, ticho. Tak dokonalé, že jsem si představoval, že už to tak zůstane. Žádné starosti, ani ty radosti, které si nepamatuji. Nastavil jsem šedesát jednotek, "třikrát tolik, co si píchám normálně," pro jistotu ještě šedesát. Sto dvacet jednotek jen tak, zacvakalo to a zmizelo pod kůží. 

  Měl jsem slzy v očích, jak jsem ztrácel sílu, přestal vidět. Uslyšel jsem ještě hlas, zvuk motorů a vítr. Velký vítr.

  "Přinesla jsem ti pomeranč, máš ho tak moc rád," držela mě za ruku, "šla jsem za tebou, bála jsem se o tebe, našla jsem tě....," Mirka měla v očích slzy, "vždyť víš, jak byly s tebou příjemné cesty autobusem do práce, ráno."