Drama na lodi, aneb jak utopit zdravotně postiženého

Na své narozeniny jsem se rozhodl s dětmi , že vyrazíme na přehradu Hracholusky a svezeme se lodí.

Prehrada HracholuskyAnna Hejnová Cestu vlakem jsem zvládli bez větších problémů. Jen hrozila výluka při cestě zpět ze Stříbra. Loď jsme stihli, a já se svým smyslem pro humor oslovil pokladníka a zároveň obsluhu lodi Praha: "Máte taky slevu
pro mrzáky?," zaplatil jízdenku a nastoupil s dětmi do lodě.

Jenže jak jsem se rozjeli, zjistil jsem, že mi chybí velmi důležitá věc, cukr pro případ hypoglykemie, tedy snížené hladiny cukru v krvi. Jako na potvoru se dostavila. Nebyl po ruce ani cukr, ani nic sladkého. Celý zpocený a roztřesený jsem čekal na otevření občerstvení, ale bylo času dost.

Několik minut mě spolucestující sledovali, aniž by chápali o co jde. První minuty cesty lodí si tedy jen matně pamatuji.

Naštěstí to ale jeden poznal a nabídl mi sladkou limonádu a balíček sušenek. Za několik vteřin jsem byl zachráněn.

Snažil jsem se pochopit, co vlastně způsobilo tento stav nízké hladiny cukru v krvi. Mohl to být nedostatek jídla po aplikaci inzulínu, jakýsi sms- kový šok v podobě, že já jako zdravotně postižený mám nervy jako špagáty, na rozdíl o jakéhosi hůře postiženého před jakousi operací, kterou psychicky nezvládá. Zachránit ho může pouze a jen jediná osoba. Asi mě naštvalo, kdo bude v mém psychickém vypětí pomáhat mě.

Ale protože jsem byl zachráněn spolucestujícím, za chvíli se dostavil černý humor, abych mohl konstatovat, že já vlastně zachraňovat nepotřebuji, protože jsem prostě hlupák, když si jako diabetik zapomenu doma první pomoc v podobě kostek cukru v krabičce.

Jenže podobná hloupost by mě mohla příště stát i život. V tu chvíli jsem si uvědomil to, že mám i tak dostatek síly, zvládnout svůj život. Svou práci. Že v podstatě neochota či lenost pomoci mi v projektu, je namířena spíše na ty viditelně nemocné. Vždyť mé první cesty s průkazkou ZTP byly naplněny nadávkami a strkáním.

Jelikož vypadám zdravě, stává se, že postarší už zcela viditelně hůře se pohybující lidé mě občas ve stavu mé podrážděnosti z imunosupresivních léků a inzulínu odtsrčí od dvěří, či přímo zasednou sedačku.

V době extrémní podrážděnosti, například při již uvedené hypoglykemii si uhájím své místo sám, svým zcela zmateným pohybem, co nejrychleji zasednout a nacpat se cukrem.

A tak to vypadá, že si svou redakci opět povedu sám a budu čekat. Tedy pardón, mám tu naštěstí jednu šéfredaktorku Pavlínu, co se tolik snaží.

... a to je po transplantaci a má více nemocí než já. Tak kde jsou ti zdraví borci, co by pomohli realizovat mé nápady. Bez lidí to nejde....