Když jsem začal vnímat trošku více svět, viděl jsem ho jako otevřený všemu, co chci vnímat, co vnímám a proč to vnímám. Byl jsem jistými okolnostmi nucen, chovat se trošku více jako dobrodruh, cestovat a učit se žít mezi lidmi. Bylo mi 12 let. Poprvé v životě jsem vyrazil na svůj asi 180 km dlouhý výlet, tehdy ze Sokolova do Plzně. Jen tak. Psal se rok 1975. Hluboká totalita, ale nevnímal jsem jí. Již sedm let tu okupovala naší zemi Sovětská armáda.
Léta šla a mě se splnil sen, stát se "nádražákem". Bohužel jsme se potom často stěhovali. A tak jsem své dobrodružství mohl prohlubovat nadále, stěhováním se s celou rodinou. Má první cesta do zahraničí vedla do Budapešti, později do Rumunska a Bulharska. O cestování na Západ jsem asi ani nestál, byl jsem si vědom, že tam není možnost cestovat tak jednoduše. Prostě to tak bylo. Ale když jsem se přece jen odvážil, zažádal jsem o cestu do Rakouska, na výlet do Alp. Šel jsem místo toho na vojnu. Ale zde začala má cesta poznání naplno. Nemohl jsem si dělat, co chci. Navíc na vojnu se mi nechtělo tak brzy. Bylo mi teprve 18 let.
A můj pokus říkat si co chci, myslet si, co chci narazil. A to hlavně v době po vojně. "Zlatý civil" se proměnil v peklo. Na cestě jsem narážel nejen na ostnaté dráty, ale i na ostnaté lidi, ostnaté přisluhovače a nejvíce na ostnatou mlčící většinu. Začala nuda. Za zábavou jsem jezdil desítky kilometrů daleko, kde se dalo ještě snést to ovzduší, jaké vládlo. Na Severu. Jezdil jsem na zábavy do Ústí nad Labem a Děčína. Když si to ale dnes uvědomuji, bylo to spíše takové útočiště před ničím a nikým. Jen zdání něčeho jiného.
Možná se v té době měli mnozí dobře, lépe či hůře, já byl dobrodruhem, který chtěl snad své místo ve společnosti. Nikdy jsem ho nedosáhl. Ne takové, jaké jsem si představoval. Osud mě zavál jinam. Ale nevzdal jsem to. Nyní píšu a přes to, že mé zdraví mi zabránilo v další cestě, nevzdal jsem ten vnitřní boj s ostnatými dráty, i po dvaceti letech.
Ostnaté dráty odešly kamsi, na hranicích se nestřílelo. Lidé se měnili, ale zůstávali stejní. Zařizovali si své domy, kupovali nové televizory, jezdili na Západ obdivovat, nakupovat, k moři. Já zůstával doma. Učil jsem se demokracii chápat.. Hodně jsem četl. Nyní píši články a lidé se mě stále stejně ptají, jako kdysi. "Kolik za to psaní máš peněz?" Mě nezbývá nic jiného, než mlčet.
Demokracie je, mlčet a mluvit, kdy mě napadne. Jet si kam mě napadne. Psát si, co mě napadne a věřit, že to všechno má smysl. Bez výčitek svědomí, bez strachu z trestu. Včerejší hovory v televizi, kdy bývalý prezident Václav Havel pronesl jakýsi výklad snů o tom, jak bude za dalších 20 let. Bude to jiné. Možná se budou stavět hyper, nebo ještě větší obchodní a zábavní centra. Lidé budou méně věřit v Boha a více nadávat na politiky. Tak jako všude. Evropská únie bude fungovat a já si budu zase psát a říkat ty své "nesmysly". Hlupáci, co si hrají na chytré, budou nadále se svým nízkým sebevědomím otravovat ostatní lidi, že za komunistů bylo líp. Jistota bude tak velká, jako nejistota. A to ještě víc než dnes.
Ti, co pracují, budou pracovat. Ti, co jsou zticha, budou zticha. Plácalové nesmyslů budou čekat na to, že za ně někdo jiný rozhodne, aby mohli opět nadávat, že špatně. Ale z hlavy maximálně vypustí to, co říká dav. A tak, jako vždy, vystoupím z davu, zoologická zahrada není mé bydliště.
A k tomu dvacátému výročí jsem zajel vlakem do rakouského Summerau. Malá vesnička na hranici. Nic, prostě mě během hodiny napadlo, že nepojedu jen do Dolního Dvořiště. Prostě jsem si koupil jízdenku. Nemusel jsem žádat o cestu za hranice, čekat na devizový příslib, na vízum a podobně. Nemusel jsem do banky pro devizy. Nemusel jsem na hranici čekat hodinu, až mi prohlédnou batoh, dají razítko do pasu. Prostě jsem jel. A nikdo si toho nevšiml. Malý kluk na kole mě pozdravil, "Grüss Gott," a jel dál. Starý sedlák, opírající se o hůl u traktoru se usmál..... Jinak nic. Sedl jsem na vlak, nikde nikdo, kromě cestujících. Otázky typu, kam cestujete apod.? Nic. Zavřel jsem oči, nechali mě spát až do Kaplice. Už jsem byl zase skoro doma. A takto můžu jet třeba až z Litvy do Portugalska. Klidně. A cestou nadávat na Klause, Evropskou únii se Spojenými státy a celým světem dohromady.
Demokracie je, že si fakt můžu dělat, říkat, psát, číst a tak, jak mě napadne.
