Čtvrtý a poslední příběh Vánoční: Most na řece Selby

  Byla to nejdřívě taková dřevěná lávka přes řeku, ale nakonec jí rozšířili, protože poslední dobou se tam scházelo více a více lidí. Byl hned u místa, kde se řeka vlévala do moře. Sráz z kamení a malé stromečky, které prorůstaly mezi kamením. Bylo chladno, 26. prosince.

  Tento den se tu schází několik lidí, kteří se chodí dívat a nebo se sami účastní tohoto okamžiku, kdy vhazují svá přání do řeky. Ty pak odplují do moře a za oceán. Věří, že na druhé straně je někdo, kdo dá odpověď na jejich otázky. 

  Stál jsem zde poprvé v životě. Pozoroval jsem tu oslavu přání, hledání a tužeb. Sám jsem se nezůčastnil, nestačil jsem napsat, ani si přát, ani jsem neměl co vhazovat. Díval jsem se na ty papírky, vzkazy v láhvích, nebo jen vhazování mincí do vody. Neměl jsem žádné přání.

  Vzpomínky jsem zanechal doma, ale i ten byt jsem od nich nedávno očistil. Nikoho jsem nehledal, zapomněl jsem na svůj předchozí život. Na zklamání a bolest. Prošel jsem úskalím, kdy jsem byl nucen odpouštět si a zapomínat. Ta nedobrá rozhodnutí, mé chování, které mě ubližovalo. Hledání úsměvu, jaký mě provázel v dobách štěstí. Ne, nebylo to obviňování, i když původně asi ano. Odstranil jsem chyby, které mi bránily v cestě. 

  Jsem na cestě. Zastavení první, most na řece Selby. 

  Otočil jsem se a chci odejít. Někdo mě zatahal za kabát.

  "Počkejte chvíli, nechcete zajít na čaj?" stála tam velmi hezká žena. Měla přání. už ho vhodila do řeky. Jednu minci. 

  Posadil jsem se na židli a malé dítě mě pozorovalo, jak se tvářím, co říkám, jak se chovám, "ty seš sám? Moje máma taky...."