Berlin 1984

V dubnu 1984 jsem se vrátil po dvou letech z vojny. Bratrovi bylo devět let, tak abych mu, i sobě udělal radost, vydali jsme se v květnu na výlet. Do bývalé NDR a jejího hlavního města. V devět hodin večer jsme nasedli do spěšného vlaku z Českých Budějovic do Prahy. Je to dost dávno, abych si pamatoval podrobnosti, ale po dvouleté vojenské službě jsem se jistě na takový výlet těšil.

BerlinPeer Grimm

Po návratu do civilu mě sice nečekaly příliš skvělé chvíle, nemohl jsem totiž z nějakých důvodů vykonávat svou profesi, ale zůstala mi želeniční režijní jízdenka a tak nás zpáteční vyšla pro oba asi na 200,- Kčs.

V Praze jsme nastoupili do rychlíku z Budapešti do Berlína, pamatuji si to protože spolucestující maďarsky mluvili. Tehdy cesta do Děčína trvala přes dvě hodiny. Malý brácha spal a já se tlačil na chodbičce. Rozletěly se dveře, začala celní kontrola. Naštěstí byla noc a proběhla zběžně, orazítkovali nám pasy a cestovní přílohy k občanskému průkazu. Takový vložený dvojlist, který platil pouze pro vybrané socialistické státy. V žádném případě pro Sovětský svaz, Polsko a Jugoslávii. Na Něměcké straně v Bad Schandau mi to ovšem připomnělo razii gestapa. Nemilosrdné otevírání dveří od kupé. "Ihre Pass," žádné prosím, nebo děkuji.

Vyrazili jsme k Drážďanům. Vlak se konečně vyprázdnil. Asi za dvě či tři hodiny jsme zastavili na prvním berlínském nádraží nedaleko letiště. Kousek za polem či loukou byly v dáli vidět ostnaté dráty a pobíhající vojáci. Za nimi jakési vysoké domy. Posledních pár kilometrů, a byli jsme v cíli. Berlin- Ostbahnhof. Nádražní hala připomínala spíše okresní nádraží. Tam stála dlouhá fronta, aby se čekající mohli ubytovat někde v soukromí. Tuto metodu jsme nakonec zvolili sami. Dvě hodiny čekání. Nakonec Alexanderplatz. Televizní věž a dobrý oběd za 40 východních marek v hotelu. Dál jsme se nedostali. O berlínské zdi ani ponětí. Jen plány města byly jaksi odřízlé, šedivá plocha s nápisem West Berlin. Toť vše.

Věděl jsem, že Západní Berlín existuje, ale o zdi samotné jsem tušení neměl. Pouze ostnatý drát a pobíající vojáci napovídali, že je tu něco dočinění se Západním světem, tak jako České Velenice a Horní Dvořiště, kam jsem jako průvodčí před vojnou jezdil.

Ubytovali jsme se u jedné paní na Sonnenalee, tuto ulici jsem našel v plánu města a exituje doposud. Jako Karl-Marx-Strasse ve čtvrti Treptow. Chtěl bych se tam po těch 25 letech znovu podívat. Dnes tam jistě nebude vojenská posádka, u které jsem si kdysi řekl, že mám vojnu konečně za sebou. A to jsem nevěděl, že Východní Němci chodí až na tři roky.

Paní si od nás vzala 25 marek za ubytovaní, přidal jsem jí dalších deset a udělala nám i snídani. Myslím, že východoněmecké platy byly snad o polovinu nižší než naše.

Ráno cesta S- Bahn (nadzemní městská doprava) na vlakové nádraží a cesta Vindobonou až do Veselí na d Lužnicí. Měli jsme se na výletě se svými 300 východními markami jako páni. Byť se nám zbylé podařilo vyměnit v Berlíně v hotelu. V bance před cestou jsme měli spolu nárok pouze na 120. Více jsme nedostali. A pokud by nám vyšla cesta na Západ, tedy pokud by nám jí povolili, dostali jsme 17 USD na den.

Kdo jen mohl tušit, jako já a malý brácha něco o existenci berlínské zdi, světě za ní. Kdo mohl tušit, když jsem před revolucí věděl pouze to, co mě ve škole učili. Ani to, že se vždy v Českých Velenicích ozývala z druhé strany hudba, Elvis Presley, Beatles apod. U nás na lávce nad tratí dva vojáci se samopaly. Z železničních opraven zářila Rakušákům do oken rudá hvězda.